Leden 2009

Povinná četba - Básně

21. ledna 2009 v 19:13 | Ape.in |  Reader's Book
Základní informace:

Název: Básně
Autor: J. H. Krchovský
Rok 1. vydání: 1998
Forma: Poezie
Bibliografické údaje: Krchovský, J., H.: Básně. Host, Brno 2002

Informace o díle:

Tematické okruhy básní:
Hlavním tématem všech básní je smrt, pocit marnosti, deprese, autor se inspiruje dekadentní poezií, básně jsou někdy morbidní, objevuje se v nich sarkasmus a sebeironie, sebevražedné myšlenky, nenávist a odpor k vlastní osobě, nihilismus, alkohol a erotika.

Charakteristika oddílů sbírky:
Převážná většina autorových básní byla zařazena do 3 výborů: Noci, po nichž nepřichází ráno, Leda s labutí, Dodatky. Sbírka Básně je jejich souborným vydáním a obsahuje 3 oddíly složené z těchto výborů. Oddíly jsou dále členěny na několik částí podle toho, ze kterých původních sbírek byly básně vybrány. Básně jsou řazeny chronologicky podle roku vydání, většinou nemají nadpis, místo toho je vždy 1. verš psán velkými písmeny.

Charakteristika žánru:
V knize najdeme básně lyrické i epické a jeden epos (Mumie na cestách).

Forma básně:
Ukázka:
MÁM ZAS TROCHU DIVNÝ POCIT
neklidného spáče
který náhle ze sna procit
a zjistil, že pláče

O zeď jsem si utřel slzy
po snu, který se mi zdál
bylo sice ještě brzy
ale moh jsem snad spát dál?!

Ze strachu jsem zůstal bdít
a uniknul dřímotě
bál jsem se zas znovu snít
zlý sen o svém životě...

verš - verš je pravidelný, každá sloka má 4 verše
rým - rým je střídavý, koncový
rytmus - sylabotónický

Básnické prostředky:
epizeuxis (Dům ve tmě, v domě tma, dům na samotě/ a ve tmě já, a ve mě tma; sám v domě), anafora (Prach na zdech, knihách, uvnitř skříně/ prach na mém stole s barvama), oxymorón (Narážeje do lidí/ jdu liduprázdnou ulicí), apostrofa (Ach, život je tak trapný, Bože), aposiopese, řečnická otázka (Jak bude po smrti? Tak jako před ní), ironie, personifikace (Vidím se v zrcadle... ne, - ono vidí mne), dysfemismus (Zhnusen sám sebou cpu si ruku do huby/ - jsem nechutný a hnusný, mrzký parazit!), přirovnání (čumím jak vůl do prázdné klece ocelota)
/ = další verš

Hodnocení:

Když jsem se s básněmi J. H. Krchovského setkala poprvé, napadlo mě, že to musí být blázen nebo vážně nemocný člověk sžíraný depresí. Když jsem poprvé viděla jeho fotografii, napadlo mě, že vypadá jako smrtka nebo ztrápená troska člověka. Velice mě jeho texty zaujaly a zatoužila jsem přečíst si jich víc. Nicméně číst jeho knihu jako povinnou četbu se mi zdálo poněkud odvážné. Nakonec jsem neodolala a zvolila si ji, ačkoliv je morbidní, hodně depresivní a někdy vulgární. Tato kniha mě velice nadchla, podle mého názoru je jedním slovem úžasná. Je to zpověď člověka nespokojeného se svým životem, který si nebere servítky a nahlíží na věci tak, jak jsou, bez zbytečných příkras a se značnou dávkou sarkasmu. Protože mám ráda depresivní poezii, oblíbila jsem si rovněž Krchovského a pokud se mi dostanou do rukou jeho další knihy, ráda si je přečtu. Stejně tak se jednou ráda vrátím i k této knize.

Povinná četba - Lolita

21. ledna 2009 v 19:01 | Ape.in |  Reader's Book
Základní informace:

Název: Lolita
Autor: Vladimir Nabokov
Překladatel: Pavel Dominik
Forma: Próza
Rok 1. vydání: 1955
Bibliografické údaje: Nabokov, V.: Lolita. Odeon, Praha 1991

Informace o díle:

Místo a doba děje:
Děj se odehrává v Americe, na přelomu 1. a 2. poloviny 20. století.

Dějová osnova:
Humbert Humbert vyrůstal ve Francii. Jeho otec vlastnil hotel a matka zemřela, když byl ještě malý. Ve třinácti letech se zamiloval do stejně staré dívky Annabel, která ale zemřela. Tato láska poznamenala celý jeho život. V dospělosti se mu líbili dívky od devíti do čtrnácti let, tzv. nymfičky, chodil je proto pozorovat do parků a někdy si najímal mladičké prostitutky. Později se oženil, ale svou ženu nemiloval. Když se dozvěděl, že ho podvádí, rozvedli se. Humbert zdědil po svém strýci továrnu v USA, a proto se přestěhoval do Ameriky. Často trpěl depresemi, navštívil několik sanatorií, ale nikdo mu nedokázal pomoci. Na radu lékaře se účastnil expedice do arktické části Kanady a když se vrátil, jeden z jeho zaměstnanců mu nabídl, že může několik měsíců bydlet u jeho příbuzných v malém městečku Ramsdale. Jejich dům ale naneštěstí vyhořel, a tak se Humbert ubytoval u paní Hazové.
Charlotta Hazová měla dvanáctiletou dceru Dolores, které říkali také Lolita nebo jen Lo. Humbert se do ní okamžitě zamiloval a byl ochotný udělat cokoli, aby jí mohl zůstat na blízku. Když Charlotta poslala Lolitu do tábora Q, Humbert se s Charlottou oženil. Za nedlouho potom Charlotta našla Humbertův deník, a tak se dozvěděla, že Humbert miluje její dceru. Ve vzteku vyběhla na ulici, aby poslala několik dopisů a srazilo jí auto. Humbert se tak stal Lolitiným poručníkem, odvezl ji z tábora Q a začal s ní jezdit po Spojených státech. Nejprve jí řekl, že její matka je v nemocnici, ale nakonec jí musel říct pravdu. Cestovali z místa na místo a přespávali v motelích. Stali se z nich milenci a Humbert poznal, že Lolita už má za sebou první sexuální zkušenosti. Po určité době se usadili v Beardsley a Lolita začala chodit do místní školy. Měla kolem sebe spoustu přátel a hrála divadlo. Humbert na ni žárlil, a proto byl rád, když se rozhodla odjet. Znovu putovali napříč Amerikou, ale po nějaké době je začal někdo sledovat. Jednoho dne Lolita onemocněla a musela zůstat několik dní v nemocnici. Odtamtud ji odvezl někdo, kdo se vydával za jejího strýce. Byl to muž, který je celou dobu pronásledoval a Lolita ho dobře znala.
Humbert byl zoufalý a snažil se je najít, ale marně. Během svého osamělého putování se seznámil s Ritou a 2 roky cestovali spolu. Po letech Humbert obdržel dopis od Lolity, která se mezitím provdala, čekala dítě a žádala Humberta o finanční výpomoc. Humbert se ji vydal hledat a když se s ní setkal, žádal ji, aby mu prozradila s kým tenkrát utekla. Dozvěděl se, že tím mužem byl dramatik Clare Quilty, který režíroval hru, v níž měla Lolita hrát v Beardsley. Byl to také rodinný přítel a ona se do něj zamilovala už dříve. Humbert Quiltyho našel a zabil ho. Svůj příběh napsal ve vězení a zemřel několik dní před začátkem svého procesu. Lolita zemřela při porodu, porodila mrtvou holčičku.

Hlavní postavy:
Humbert Humbert - Vzdělaný čtyřicátník, profesor, který má zálibu v mladých dívkách, žárlivý. Původem Francouz, žije v Americe. Podlehne kouzlu mladičké Lolity a pro svou lásku je ochotný udělat cokoliv, dokonce i vraždit.

Lolita - Mladá dívka, má ráda divadlo a filmy, Humbertova milenka a nevlastní dcera, nemiluje ho. Vypočítavá, je si vědoma svého šarmu, touží po normálním životě, drzá.

Hlavní myšlenka díla:
Vladimir Nabokov na toto téma napsal: "Literární znalci se rádi obírají následujícími problémy: ,Jaký je autorův záměr?', anebo ještě hůře, ,Co tím chce básník říci?' Já patřím shodou okolností mezi autory, kteří si v začátcích práce na nějaké knize nekladou před sebe žádný jiný cíl než se knihy zbavit a kteří jsou v odpovědi na otázku, jak vznikala, odkázáni na takové dřevní pojmy, jako je interakce, inspirace a kombinace, což, připouštím, zní, jako když kouzelník vysvětluje jeden trik předvedením druhého."
Autor zpracoval neobvyklé téma, které bylo do té doby tabu. Chtěl ukázat svět dospělých a svět dětí, z jiného pohledu, než jsme zvyklí, současně chtěl znázornit konvenční morálku americké společnosti a individuální představy o hodnotách v lidském životě.

Umělecké a kompoziční prostředky:
Příběh vypráví hlavní postava, Humbert Humbert, retrospektivně z vězení. Kniha je psána ich-formou, je zde málo přímé řeči, autor používá mnoho popisů, zejména místopisných, přezdívky, zkomoleniny jmen, oslovuje čtenáře a porotu, v textu se často objevují francouzské věty nebo slova (mais je t'amais), personifikace(haf, pravil pes), přirovnání (páchl jako kozel). Odkazuje na jiné autory a jejich díla (Dante, Petrarca), mísí žánry a styly.

Hodnocení:

Kniha se mi líbila, byla velice zajímavá. Autor zde zpracoval velmi neobvyklé téma, které ve své době vyvolalo vlnu pobouření a to ho vyneslo na vrchol slávy. Zpočátku mě překvapila otevřenost, s jakou autor líčí některé scény, ale ty postupně vystřídaly nudné popisy krajin, památek či seznamy měst, které Humbert s Lolitou navštívili. Tato část knihy mě nebavila, ale nakonec jsem se jí dokázala "prokousat". Také mi vadily francouzské věty, které se v knize objevují. Ačkoliv se učím francouzštinu, většinou jsem jim nerozuměla a nepřiměla jsem se k tomu, abych si je přeložila. Nicméně si myslím, že autor počítal s tím, že většina jeho čtenářů nebude umět francouzsky a do knihy je napsal schválně. Tuto knihu jsem si chtěla přečíst již delší dobu zejména proto, že jsem před lety viděla její filmové zpracování a moc se mi líbilo. Osobně si myslím, že film má rychlejší spád, zaměřuje se především na první část knihy a téměř vynechává nudné projíždění americkými městy. Přesto knihu hodnotím kladně a nelituji, že jsem ji dočetla do konce.

Ukázka:
Vystoupil jsem z auta a přibouchl za sebou dveře. Jak prozaicky, jak přímočaře zaznělo to bouchnutí v prázdnotě pošmourného dne! Haf, poznamenal ledabyle pes. Stiskl jsem tlačítko zvonku a rozezvučel se mi celým tělem. Personne. Je resonne. Repersonne. Odkud, z jakých hlubin tenhle renonsens? Haf, pravil pes. Šourání a štrachání a dveře se vrzavě (haf!) otevřely.
Trochu povyrostla. Brýle s růžovými obroučkami. Nový účes do drdolu, nové uši. Jak prosté! Ten mžik, ta smrt, kterou jsem přičarovával celé tři roky, byla prostá jak suchá tříska. Chodila už s řádným outěžkem. Její hlava mi připadala menší (uběhly sotva dvě vteřiny, opravdu, ale dovolte, abych jim přisoudil tolik strnulého trvání, kolik může život vydržet), bledé pihovaté tváře pohubly a nahé ruce i holeně ztratily všechnu barvu, takže se daly rozeznat malé chloupky. Měla na sobě hnědé bavlněné šaty bez rukávů a rozšmajdané plstěné trepky.
"P-á-á-ni!" vydechla po chvilce a v jejím tónu naplno zazněl úžas i radost ze shledání.

Povinná četba - Obsluhoval jsem anglického krále

21. ledna 2009 v 18:56 | Ape.in |  Reader's Book
Základní informace:

Název: Obsluhoval jsem anglického krále
Autor: Bohumil Hrabal
Forma: Próza
Rok 1. vydání: 1975 (samizdat)
Bibliografické údaje: Hrabal, B.: Obsluhoval jsem anglického krále. Mladá fronta, Praha 2006

Informace o díle:

Místo a doba děje:
Příběh se odehrává v Čechách, začíná před 2. světovou válkou a končí po válce.

Dějová osnova:
Jan Dítě v mládí pracoval jako pikolík v hotelu U Zlatého města Prahy a prodával na nádraží párky. V té době pochopil sílu peněz a začal šetřit. Vydělané peníze utrácel za slečny v domě U Rajských. V té době poznal obchodníka pana Waldena, který ho doporučil do hotelu Tichota. Pan Tichota byl na vozíčku a celý svůj hotel řídil pronikavým pískáním na píšťalku. V tomto hotelu se Jan seznámil se Zdeňkem, který se stal jeho přítelem. Jednoho dne se v hotelu ubytovali hosté z Jižní Ameriky, kteří vezli do Prahy na vysvěcení zlatou sošku Pražského Jezulátka. Aby ji nikdo neukradl, dali vyrobit ještě jednu falešnou a do Prahy vezli obě. Když hosté odjížděli zpět do vlasti, málem si omylem odvezli falešnou sochu. Jan Dítě byl obviněn, že sochy schválně vyměnil, a tak z hotelu Tichota odešel do hotelu Paříž. Byl to krásný hotel, kam chodilo mnoho bohatých a významných hostů. Jan konečně povýšil z pikolíka na číšníka a pracoval pod vedením vrchního Skřivánka. Pan Skřivánek vždy poznal, co si který host objedná i jaké je národnosti ještě než promluvil. Když se Jan zeptal, jak to všechno ví, odpovídal, že obsluhoval anglického krále. Za nedlouho se spolu sázeli, kdo uhodne, co si host objedná. Pan Skřivánek měl vždycky pravdu a stal se Janovým učitelem a vzorem. Jednoho dne přijel na návštěvu habešský císař a v hotelu Paříž byla uspořádána velkolepá hostina. Dítě obsluhoval samotného císaře a po skončení hostiny dostal řád habešského císaře.
V kině se Jan seznámil s německou slečnou Lízou a zamiloval se do ní. Kvůli ní ho vyhodili z hotelu Paříž. Jan se s Lízou oženil a ona mu našla nové zaměstnání v restauraci v Českém ráji a později v Děčíně, kde obsluhoval budoucí rodičky německé krve. Jako Němka oddaná Hitlerovi odjela pracovat na frontu jako zdravotní sestra a přivezla odtamtud Janovi sbírku známek, které v té době měli velkou cenu. Po válce si za ně mohli koupit vlastní hotel. Líza porodila chlapečka, který byl ale postižený. Zahynula při bombardování Chebu.
Po Lízině smrti Dítě prodal známky, nechal si postavit hotel V Lomu a stal se z něj milionář. Ostatní milionáři ho ale mezi sebe nepřijali a dívali se na něj jako na zbohatlíka, který vydělal na válce. Po skončení 2. světové války nastoupili k vládě komunisté a znárodnili všechny hotely včetně hotelu V Lomu. Milionáři byli zatčeni a odvedeni do vězení zřízeného speciálně pro ně. Měli se tam mnohdy lépe než doma. Po čase všechny propustili a museli jít dělat nucené práce. Dítě odešel pracovat do pohraničí, kde se seznámil s profesorem francouzštiny a dívkou Marcelou. Později se vydal pracovat jako cestář hlouběji do pohraničí, kde nikdo nebydlel. Dostal koně, psa, kozu a kočku a žil jen s nimi. Občas chodil do vesnice pro zásoby potravin a popovídat si s místními lidmi v hospodě. V osamění mohl konečně přemýšlet o svém životě a byl konečně trochu šťastný.

Hlavní postavy:
Jan Dítě - v mládí trpěl pocity méněcennosti, celý život toužil po bohatství a uznání, neustále se chtěl někomu vyrovnat, za nejvyšší životní hodnotu považoval peníze, chtěl se stát milionářem, byl vypočítavý a povrchní.

Vrchní Skřivánek - vrchní v hotelu Paříž, starý muž, moudrý, měl dobrý postřeh, vždy věděl, jaké je host národnosti a co si objedná, ještě než se ho zeptal, obsluhoval anglického krále, Dítě ho považoval za svůj vzor, byl to jeho učitel

Líza - Němka, nacistka, oddaná Hitlerovi, manželka Jana Dítěte

Hlavní myšlenka díla:
Autor se zabývá životem obyčejného člověka, který je ovlivněn dobou a prostředím, ve kterém se pohybuje. Touží po štěstí a myslí si, že ho dosáhne jen tehdy, když bude mít hodně peněz a vyrovná se milionářům. Ukazuje se, že je štěstí pomíjivé a za peníze si ho člověk nikdy nekoupí.

Umělecké a kompoziční prostředky:
Dílo je psáno chronologicky, ich-formou, na začátku a na konci každé kapitoly se opakuje stejná věta (Dávejte pozor, co vám teďka řeknu./ Stačí Vám to? Tím dneska končím.), autor používá hovorovou češtinu, přirovnání (sepnuly ruce jako k modlitbě), německá slova (mein lieber Herr Ditie), dlouhá souvětí, ve kterých je častá spojka a.

Hodnocení:

Kniha se mi docela líbila, byla zajímavá. Byla napsána zvláštním osobitým jazykem, jakoby chtěl vypravěč říct vše jedním dechem, přesto se četla dobře. Osobně se mi nelíbil charakter hlavní postavy, jeho posedlost penězi a touha po bohatství. Na druhou stranu jeho touhu po úspěchu a po uznání chápu, ale nesouhlasím s prostředky, jakými toho chtěl dosáhnout. Tato kniha je dobrá jako oddychová četba, ale je v ní obsaženo i mnoho myšlenek a charakter doby. Měla jsem možnost zhlédnout také film natočený podle této knihy, líbil se mi, ale myslím si, že originál je lepší.

Ukázka:
A tak, když byl čas, mi vrchní tiše líčil, jaký host právě přišel a jaký právě odchází. Několik týdnů mě tak cvičil, že jsem se odvážil sám tipovat. Už jsem se těšil na odpoledne, jako bych byl na nějaké dobrodružné výpravě, tak jsem býval vzrušen, jako lovci, když očekávají na čekané zvěř, a pan vrchní, buďto kouřil, měl přivřené oči a spokojeně kýval, nebo vrtěl hlavou a opravil mne a sám šel a na hostovi mi dokázal, že on měl pravdu, a taky vždycky pravdu měl. Opravdu. A já jsem se tak poprvně dozvěděl, když jsem položil panu vrchnímu shrnující otázku: Jakpak to tak všechno víte? odpověděl a celý se narovnal: Protože já jsem obsluhoval anglického krále. Krále? spráskl jsem rukama, pro pána krále, vy jste obsluhoval... anglickýho krále? A vrchní spokojeně kýval hlavou.

Povinná četba - Směšné lásky

21. ledna 2009 v 18:51 | Ape.in |  Reader's Book
Základní informace:

Název: Směšné lásky
Autor: Milan Kundera
Forma: Próza
Rok 1. vydání: 1963, 1965, 1968 - 3 díly, později vydané souborně
Bibliografické údaje: Kundera, M.: Směšné lásky.Atlantis, Brno 1991

Informace o díle:

Místo a doba děje:
Děj se odehrává na různých místech v Čechách v 60. letech 20. století.

Dějová osnova:
Já, truchlivý bůh
Hezký ctižádostivý mladík Adolf byl zamilovaný do Jany, studentky zpěvu. Kupoval jí květiny a všelijak jí nadbíhal, ale marně. Jana ho chvíli využívala, pohrávala si s ním a pak vše ukončila. Adolf si brzy našel jiné děvče, ale na Janu nezapomněl a chtěl se jí pomstít. Se svým přítelem řecké národnosti Apostolem vymysleli plán pomsty. Adolf ho oblékl do luxusních šatů a potom ho Janě představil jako slavného a bohatého dirigenta Řecké státní opery Achilla. Apostol Janě lichotí v řečtině a Adolf jakoby překládá, ač sám řecky neumí ani slovo a obdivná slova si vymýšlí. Apostol se naoko zajímá o její zpěv a proto společně odcházejí do Adolfova bytu. Adolf po chvíli odchází a nechává je o samotě. O dění v jeho nepřítomnosti mu potom jeho přítel horlivě vypravuje. Řek se do Jany také zamiluje a chce jí o podvodu říci. Jana si ho však v obyčejném oblečení na ulici ani nevšimne. Adolf se trápí, protože se jeho intriky obrátily proti jeho původnímu záměru. Chtěl sám sebe pobavit, příteli dopřát krátké rozptýlení a Janu ponížit a zneužít. Nevyšlo mu ani jedno. Zjišťuje, že údajná pomsta byla jen záminkou, aby se k Janě mohl opět přiblížit a mluvit s ní, protože je do ní pořád zamilovaný.

Zlaté jablko věčné touhy
Hlavními hrdiny příběhu jsou dva přátelé. Jeden z nich, vypravěč, považuje svého přítele Martina za profesionálního svůdníka žen. Nechává se tedy táhnout za erotickými dobrodružstvími s Martinem a doufá, že mu bude také nějaká žena dopřána. Martin má vypracovaný plán, jak ženy svést a vždy se mu to podaří. Má ale manželku, kterou nadevše miluje a nikdy by ji nepodvedl. Veškeré svádění žen považuje jen za hru a způsob, jak si udržet mládí.

Eduard a Bůh
Eduard je vesnický učitel, který chodí s katoličkou Alicí. Chce získat její tělo, ona to však odmítá kvůli víře. Proto ze sebe začne dělat horlivého katolíka a doufá, že tak Alici získá. V době komunismu nejsou však katolíci moc vítáni, a tak Eduard začne mít problémy s vedením školy. Aby zabránil vyhození ze školy, začne lichotit ředitelce. Té se Eduard zalíbí a dojde k jejich bližšímu seznámení. Nakonec Eduard dosáhne svého i s Alicí, ale poté zjistí, že to byla velká chyba a že se tím jejich vztah pokazil. Rozejde se s ní, i když toho v zápětí velmi lituje.

Hlavní postavy:
Hrdinové jsou nejčastěji lidé postižení politickou situací, jsou káráni za nepřístojné chování, za individualismus či za neuspořádaný soukromý život. Jsou to muži toužící po ženě, svádějící a více či méně ve svém konání úspěšní. Snaží se vymanit z běžného života, ale jejich pokus jít vlastní cestou je posléze samotné zaráží, protože události se odehrají jinak, než si představovali.

Hlavní myšlenka díla:
Hlavním tématem povídek jsou milostné vztahy, ale autor skrytě kritizuje poměry v Československu ve druhé polovině 20. století. Ty se promítají do vztahů hlavních hrdinů. Autor také kritizuje společnost.

Umělecké a kompoziční prostředky:
Povídky jsou psány chronologicky, jsou vyprávěny muži, autor používá přirovnání a personifikaci (Jejich štěstí se mi vbodlo do srdce jak hřebík.), srozumitelný jazyk, přímou řeč.

Hodnocení:

Kniha se mi líbila, dobře se četla, byla zajímavá. Je to kniha, u které se člověk nenudí. Povídky byly humorné, ale také kritizovaly lidské chování a politický režim. Občas mě překvapilo, jak hlavní postavy - muži přemýšlí o ženách. Protože tuto knihu psal také muž, tak asi všichni muži uvažují stejně. Bylo tedy zajímavé nahlédnout jim do mysli.

Ukázka:
Přistoupiv k stolu přítelovu, pravil jsem: "To je, Janičko, mistr Achilles Apostolos. Ejnaj gar estin Jana Malátová."
Apostol vstal a podával Janičce ruku. Řekl při tom jakási řecká slova, jimž jsem samozřejmě, nemusím to snad zdůrazňovat, nerozumněl.
"Mistr říká, že je velmi šťasten," povídám Janičce.
Janička se zapýřila a sedla si na mou židli. Musil jsem si vypůjčit od sousedního stolu jinou a přisedl jsem.
Janička se velmi pýřila. Apostolek se na ni usmíval.
"No, Janičko, nestyď se. Mistr je velice skromný. Jak vidíš, je mlád, a už šéfdirigentem athénské opery."
"Zeptej se mistra," povídala Jana, "jak se mu líbí v Brně."
Obrátil jsem se na Apostola: "Ho makrobos ofthakoj Brno?"
Apostol řekl několik řeckých slov a já jsem tlumočil: "Mistr říká, že se mu tu velice líbí, avšak od chvíle, kdy vidí tebe, zdá se mu Brno krásnější než Neapol, na jejíž pláže často ve svém dětství jezdil."
Janička byla rudá jak krocaní zadek. Ale neskláněla oči.

Povinná četba - Strašidlo Cantervillské

21. ledna 2009 v 18:38 | Ape.in |  Reader's Book
Základní informace:

Název: Strašidlo cantervillské
Autor: Oscar Wilde
Překladatel: J. Z. Novák
Ilustrátor: Cyril Bouda
Forma: Próza
Rok 1. vydání: 1952
Bibliografické údaje: Wilde, O.: Strašidlo cantervillské. Albatros, Praha, 2004

Informace o díle:

Místo a doba děje:
Příběh se odehrává v Anglii, na zámku Canterville nedaleko Ascotu, v 19. století

Dějová osnova:
Americký vyslanec, pan Otis, koupil v Anglii zámek Canterville, ve kterém strašilo. Nastěhoval se tam spolu s manželkou, synem Washingtonem, dcerou Virginií a dvojčaty. Jediná věc, která se jim nelíbila, byla temně rudá skvrna od krve na podlaze u krbu. Byla to krev Eleonory de Canterville, kterou práve zde zavraždil její manžel Simon de Canterville. Jeho duch už tři století straší všechny obyvatele zámku. Washington Otis si se skvrnou nelámal hlavu a vyčistil ji "Pinkertonovým šamponem v odstraňování skvrn a nedostižným cídičem". Jenže skvrna se každý den objevovala znovu a dokonce měnila barvy (jednou byla i zelená), ale Washington ji vždy vyčistil. Nakonec se duch naštval a přestal. Ze všech sil se snažil vystrašit nové obyvatele zámku, ale nedařilo se mu to. Jednu v noci, když se toulal chodbami a chrastil při tom okovy, vykoukl pan Otis z ložnice a nabídl mu lahvičku "Tammanyho mazadla s vycházejícím sluncem", aby si promazal zrezivělá pouta. Cantervillský duch byl rozhořčen. Podruhé se rozhodl vyděsit rodinu svým démonickým smíchem. Ze dveří vyšla paní Otisová a přinesla mu lahvičku "Tinktury doktora Dobella", protože se obávala o jeho zdraví. Po několik dalších dnů nevycházel ze svého pokoje a přemýšlel, jak Američany vystrašit. Vše si pečlivě naplánoval, ale na chodbě nečekaně spatřil jiné strašidlo. Vyděsil se a utekl zpět do svého pokoje. Po chvíli se rozhodl, že si půjde s tím druhým strašidlem promluvit. Náhle zjistil, že to není strašidlo, ale ložní závěs, koště, kuchyňský sekáček a dýně. Otisovi chlapci ho přelstili. Rozhodl se, že se přestane pokoušet strašit vyslancovu rodinu. Stále ještě procházel večer chodbou, ale snažil se, aby o něm nikdo nevěděl. Naolejoval si řetězy "Tammanyho mazadlem s vycházejícím sluncem", zul si boty a oblékl se do černého pláště. Jednu noc, když byl na cestě ke knihovně, z kouta vyskočila dvojčata a zakřičela mu do ucha "Baf!". Po této události už ho nikdo nespatřil na noční výpravě. Jednoho dne Virginie běžela kolem Čalounové komnaty a někoho tam zahlédla. Byl to cantervillský duch. Vypadal sklíčeně a Virginii ho bylo líto, proto vstoupila a začala si s ním povídat. Duch ji zavedl do jeskyně, kde se Virginie pomodlila za jeho duši a Bůh mu odpustil. Několik dní poté byl Simon de Canterville slavnostně pohřben.

Hlavní postavy:
Simon de Canterville - Duch, který musel strašit na zámku Canterville, protože zabil svou manželku.

Hiram B. Otis - Americký vyslanec, který koupil zámek Canterville. Osvícený muž, neměl pochopení pro nadpřirozené jevy.

Virginie - Krásná, milá, půvabná, laskavá a nebojácná dívka, vyslancova dcera. Vysvobodila ducha z jeho prokletí tím, že se za něj modlila.

Hlavní myšlenka díla:
Hlavní myšlenkou díla je srovnání evropské romantiky a nostalgie v podobě strašidla s představiteli Nového světa(Amerika) - rodinou amerického vyslance.

Umělecké a kompoziční prostředky:
Dílo je psáno chronologicky, autor používá kontrast (strašidlo x moderní Američané), přirovnání (nehybný jako vytesaná socha a nestvůrný jako sen šílencův), přímou řeč, personifikaci (skvrna se objevovala).

Hodnocení:
Kniha se mi velice líbila, byla jednoduše napsaná a měla také krásné obrázky. Samotný příběh byl velice zajímavý a opravdu vtipný. Úsměv na tváři mi vydržel po celou dobu, co jsem ho četla. Mé vydání obsahuje bohužel jen tuto povídku, ale ani to mi nezabránilo, abych si knihu nekoupila. Je to kniha pro děti od dvanácti let a má příjemně velké písmo, na které už nejsem moc zvyklá. Od Oskara Wilda jsem měla možnost přečíst si také povídku Zločin lorda Artura Savilla, která se mi také líbila, ale Strašidlo cantervillské se mi líbilo o něco víc. Knihu bych doporučila všem, kteří jsou už unaveni dlouhými a složitými romány a chtějí si odpočinout. A také těm, kteří nikdy nepřečetli nic víc než časopis.

Ukázka:
Bylo asi čtvrt na tři zrána, a pokud mohl duch zjistit, nikdo nebyl vzhůru. Přesto, když se šoural ke knihovně, aby se podíval, jestli ještě zbyly nějaké stopy po krvavé skvrně, vymrštily se z kouta dvě postavy, jež divoce mávaly rukama a zaječely mu do ucha: "Baf!"
Jat panickým strachem, což bylo za těchto okolností zcela přirozené, pádil ke schodišti, ale zjistil, že tam na něj čeká Washington Otis s velkou zahradní stříkačkou. Obklíčen takto svými nepřáteli ze všech stran a dohnán téměř k nejhoršímu, zmizel do velikých železných kamen, v nichž se naštěstí netopilo, a musel cestovat domů rourami a komíny, takže se dostal do své světnice příšerně zmazaný, zbědovaný a zoufalý.
Po této události ho už nikdo nespatřil na noční výpravě. Dvojčata na něho mnohokrát číhala a každé noci rozházela po chodbách k značné nelibosti rodičů a sloužících ořechové skořápky, ale vše nadarmo. Bylo zřejmo, že duch byl tak raněn na svých citech, že už se nezjeví.

Povinná četba - Malý princ

21. ledna 2009 v 18:27 | Ape.in |  Reader's Book
Základní informace:

Název: Malý princ
Autor: Antoine de Saint-Exupéry
Ilustrátor: Antoine de Saint-Exupéry
Překladatel: Zdeňka Stavinohová
Forma: Próza
Rok 1. vydání: 1946
Bibliografické údaje: de Saint-Exupéry, A.: Malý princ. Albatros, Praha 1984

Informace o díle:

Místo a doba děje:
Příběh se odehrává v africké poušti ve 20. století.

Dějová osnova:
Jednoho dne vypravěč příběhu havaroval s letadlem v poušti. Potkal tam malého človíčka, který chtěl, aby mu namaloval beránka. Vypravěč mu ho namaloval a stali se z nich velcí přátelé. Človíček byl malý princ a pocházel z jedné malé planety ve vesmíru. Na té planetě měl tři sopky, které každý den vymetal, aby nevybuchovaly a každý den musel také vytrhávat baobaby, aby se nepřemnožily a nezničily jeho planetu. Měl také květinu, o kterou se staral. Měl ji moc rád, ale květina byla domýšlivá a malého prince trápila. Jednoho dne se malý princ rozhodl svou planetu opustit. Naposledy dal vše do pořádku, rozloučil se s květinou a vydal se na cestu. Nejdříve se vydal na nejbližší planety, aby tam hledal nějakou práci a poučení. Na první planetě bydlel král, který všemu vládl, ale neměl žádné poddané. Nabídl malému princi funkci ministra spravedlnosti a velvyslance, ale malý princ odmítl a odešel. Na druhé planetě bydlel domýšlivec. Malý princ ho pozdravil a domýšlivec mu řekl, aby tleskal. Jak malý princ tleskal, domýšlivec smekal klobouk a zdravil. Potom chtěl, aby se mu malý princ obdivoval, tak malý princ řekl: "obdivuji se ti," a zmizel. Na další planetě bydlel pijan. Malý princ se ho zeptal proč pije a pijan odpověděl, že pije proto, aby zapomněl, že se stydí za to, že pije. Zmatený malý princ odešel. Na čtvrté planetě bydlel byznysmen, který stále něco počítal. To něco byly hvězdy a byznysmen tvrdil, že mu všechny patří. Pátá planeta byla ze všech nejmenší, vešla se tam jen pouliční svítilna a lampář, který ji stále rozsvěcel a zhasínal. Malý princ se zajímal, proč to dělá a lampář mu odpověděl, že to je příkaz. Jenže planeta se začala točit čím dál rychleji a příkaz se nezměnil, proto si lampář nemohl odpočinout. Na šesté planetě bydlel starý zeměpisec. Zeměpisec popsal malému princi co dělá a poradil mu, aby navštívil planetu Zemi. Na Zemi potkal malý princ hada a ten mu slíbil, že až se bude chtít jednoho dne vrátit na svou planetu, pomůže mu. Malý princ se vydal na cestu, šel dlouho až objevil zahradu plnou růží, které se podobaly jeho květině. Byl smutný, protože si myslel, že jeho květina je jediná svého druhu ve vesmíru. Lehl si do trávy a plakal. V tom se objevila liška, malý princ si ji ochočil a stali se z nich přátelé. Potom se malý princ vydal znovu na cestu a poznal vypravěče. Byli spolu na poušti už osmý den a docházela jim voda. Šli hledat studnu a když ji našli, napili se. Vypravěč se vrátil ke svému letadlu, aby opravil porouchaný motor. Když se druhý den vracel, viděl, jak si malý princ povídá s hadem. Domluvili se, že další den se malý princ vrátí domů a had mu pomůže. Vypravěč opravil motor a mohl se také vrátit. Rozloučil se s malým princem a oba se vrátili domů.

Hlavní postavy:
Vypravěč - Letec, který ztroskotá v poušti a pozná tam malého prince. Je dospělý, ale má pochopení pro děti.

Malý princ - Kouzelná pohádková bytost, pochází z malé planety ve vesmíru, má duši dítěte, je malý, vnímavý.

Hlavní myšlenka díla:
Autor představuje galerii typů lidských povah, odhaluje tajemství čistého srdce, dobra a krásy.

Umělecké a kompoziční prostředky:
Kniha je psána retrospektivně, autor používá personifikace (květina zakašlala), přirovnání (Byla srdci tak milá jako nějaký dárek), přímou řeč, alegorie.

Hodnocení:

Kniha se mi velice líbila, snadno se čte, protože má velká písmena a hezké obrázky. Je to kniha spíše pro děti, ale má hlubší obsah. Myslím si, že dokáže oslovit všechny generace. Každý si v ní najde to své, dítě zajímavý příběh a dospělý skrytou filozofii. V každém příběhu malého prince se skrývá poučení. Malý princ mi otevřel oči. Když jsem četla jeho putování po planetách, vždy mě napadlo, že takoví jsou přece i lidé na Zemi. Nejvíce mě zaujal příběh o byznysmenovi, protože si myslím, že takových lidí je v dnešní době opravdu hodně. Dále mě zaujala jedna moudrost, kterou řekla liška malému princi, když se loučili: "Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné." Snad se mi to bude někdy hodit v praktickém životě.

Ukázka:
Na čtvrté planetě bydlil byznysmen. Byl to člověk tak zaměstnaný, že při příchodu malého prince nezvedl ani hlavu.
"Dobrý den," pozdravil ho malý princ. "Vyhasla vám cigareta."
"Tři a dvě je pět. Pět a sedm dvanáct. Dvanáct a tři patnáct. Dobrý den. Patnáct a sedm dvacet dva. Dvacet dva a šest dvacet osm. Nemám čas ji znovu zapálit. Dvacet šest a pět třicet jedna. Uf! Dělá to tedy pět set jeden milión šest set dvacet dva tisíce sedm set třicet jedna."
"Pět set miliónů čeho?"
"Cože? Ty jsi tu ještě? Pět set miliónů... už nevím čeho... Mám tolik práce! Já jsem vážný člověk, nebavím se hloupostmi! Dvě a pět je sedm..."
"Čeho pět set miliónů?" opakoval malý princ, protože se nikdy v životě nevzdal otázky, kterou jednou dal.
Byznysmen zvedl hlavu:
"Za celých čtyřiapadesát let, co bydlím na této planetě, jsem byl vyrušen jen třikrát. Poprvé před dvaadvaceti lety chroustem, který spadl bůhvíodkud. Hrozně hučel a já jsem se čtyřikrát spletl v sečítání. Podruhé to bylo před jedenácti lety, měl jsem tehdy revmatický záchvat. Chybí mi pohyb. Nemám čas se jen tak potloukat. Jsem přece vážný člověk. A potřetí... zrovna teď. Říkal jsem tedy pět set miliónů..."
"Miliónů čeho?"
Byznysmen pochopil, že nemá žádnou naději na klid:
"Miliónů věciček, které vidíme někdy na obloze."
"Much?"
"Ale ne, věciček, které se třpytí."
"Včel?"
"Ale ne. Zlatých věciček, o kterých sní lenoši. Jenomže já jsem vážný člověk! Já nemám čas na snění."
"Ach ták, hvězd?"
"Ano, ano, hvězd."

Povinná četba - Povídky z jedné kapsy

21. ledna 2009 v 18:20 | Ape.in |  Reader's Book
Základní informace:

Název: Povídky z jedné kapsy
Autor: Karel Čapek
Forma: Próza
Rok 1. vydání: 1929
Bibliografické údaje: Čapek, K.: Povídky z jedné kapsy. Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1964

Informace o díle:

Místo a doba děje:
Povídky se odehrávají v době autorova života převážně v Čechách.

Námět:
Autor se inspiruje denními zprávami z černé kroniky.

Dějová osnova:
V knize je 24 povídek, vybrala jsem si tři, ke kterým napíšu stručný děj.

Naprostý důkaz
Vyšetřující soudce Mates nikdy ničemu a nikomu nevěřil. Jediné, čemu věřil, byla náhoda. Jednou podezříval svou ženu Martu, že je mu nevěrná s jistým Arturem. Pořád ji vyslýchal, ale nic se nedozvěděl. Potom jela Marta do Františkových Lázní a on ji tam nechal hlídat. Marta mu psala dopisy, ale jednoho dne dostal dopis nadepsaný Drahý Arture! Přečetl si jej a zjistil, že se Martě po něm stýská, že by ho ráda viděla, ale že on má jistě mnoho práce a je teď tak nervózní. Druhý den jel soudce Mates za svou ženou do lázní, už ji nepodezíral a snažil se jí to nějak vynahradit. Netušil ale, že dopis adresovaný Arturovi byl podfuk, který na něj vymyslela jeho žena se svým milencem.

Rekord
Četník Hejda nahlásil okresnímu soudci Tučkovi zvláštní případ těžkého ublížení na těle. Cihlářský dělník Václav Lysický uhodil skoro šesti kilogramovým kamenem statkáře Františka Pudila. Ten utrpěl zlomeninu kloubu, frakturu ramenní a klíční kosti, krvácející ránu v ramenním svalu, přetržení šlachy a svalového pouzdra. Soudce se divil, co je na tom tak divného a četník mu vše vyprávěl.
Pudil se šel večer podívat do svého sadu a nachytal tam na stromě nějakého kluka, jak mu krade třešně. Stáhl ho ze stromu a začal ho bít řemenem. Sad končil na břehu řeky a na druhém břehu volal na Pudila Václav Lysický, aby chlapce pustil. Pudil neposlechl a bil chlapce dál, proto po něm Lysický hodil kamenem.
Když četník Hejda vše prozkoumal, zjistil, že Lysický hodil kamenem 19 metrů. Soudce se s Hejdou shodl na tom, že by to mohl být nový světový rekord ve vrhu koulí. Vzali Lysického znovu k řece a chtěli, aby jim to předvedl, ale ten už to podruhé nedokázal. Trval však na tom, že to opravdu hodil. Okresní soudce a četník Hejda se naštvali a chtěli ho obvinit ještě z poškození cizího majetku, protože vytáhl kámen z Pudilovi hráze.

Propuštěný
Antonín Záruba byl podmínečně propuštěný z věznice, kde si odpykával doživotní trest za vraždu své manželky. Když vyšel na ulici, zdálo se mu, jakoby byl v jiném světě. Nemohl Prahu poznat. Všude bylo mnoho lidí a automobilů. Na to nebyl zvyklý, a tak málem skončil pod jejich koly. Záruba nevěděl, kam má jít, proto se rozhodl, že pojede domů k bratrovi. Potřeboval se dostat na nádraží, ale nevěděl kudy. Chtěl se někoho zeptat, ale nedokázal ze sebe vypravit jediné slovo. Když uviděl před sebou dav lidí, napadlo ho, že možná míří také na nádraží a přidal se k nim. Za chvíli šel v čele davu a spolu s ostatními si pobrukoval nějakou píseň.
Najednou se vedle něj objevili policisté a chtěli ho zatknout. Záruba se vyděsil, kopal kolem sebe a popral se s nimi. Druhý den se měl konat soud. Státní zástupce, předseda senátu a státní návladní si nevěděli rady, jak by ho z toho dostali ven. Bylo jim ho líto, byl to přece takový hodný člověk. Rozhodli se, že to svedou na pominutí smyslů. K líčení nakonec nedošlo, protože se Záruba té noci ve své cele ze strachu před trestem oběsil.

Hlavní postavy:
V každé povídce jsou jiné hlavní postavy, někdy se jedna postava objevuje v několika povídkách (dr. Mejzlík). Hlavní postavy jsou většinou kriminalisté, zločinci nebo lidé hledající pravdu či spravedlnost.

Hlavní myšlenka díla:
Autor chce poukázat na to, že všechny záhady se dají vyřešit zdravým rozumem a bystrým logickým úsudkem, ale určitou váhu přikládá také náhodě.

Umělecké a kompoziční prostředky:
Povídky jsou psány různě, některé chronologicky, jiné retrospektivně. Autor používá přímou a nepřímou řeč, přirovnání (kámen veliký jako lidská hlava), personifikaci (šlépěje odbočují z chodníku a míří přes ulici k jeho vrátkům), pejorativa (lump, pacholek...), dysfemismy (to byl tamní idiot, hluchoněmá bláznivá káča), hypokoristika (Toník, Martička...), nespisovná slova (pane vachmajstr).

Hodnocení:

Kniha se mi líbila a dobře se četla. Je psána stylem, který je blízký každému čtenáři. Nejsou zde složité větné konstrukce a její jazyk je srozumitelný a lidový. Všechny příběhy jsou psány podle skutečných událostí, což mě osobně baví mnohem víc než ty smyšlené. Každý příběh je jiný, a přesto mají něco společného. Je v nich tolik potřebný humor i špetka napětí, mnohdy dokážou čtenáře i velmi překvapit. Je to kniha, u které se člověk nenudí. Ráda čtu povídkové knihy, protože jednotlivé povídky na sebe nenavazují a já mohu takovou knihu kdykoli přestat číst a pak se k ní vrátit, aniž bych musela vzpomínat na předchozí děj. Tuto knihu jsem ale přečetla najednou.

Ukázka z povídky Naprostý důkaz:
Přibližně v téže době řekl mladý muž, zde nazývaný Arturem, paní Martičce: "Tak co, holčičko, pomohlo to?"
"Co, miláčku?"
"Ten dopis, cos mu tehdy jako nedopatřením poslala."
"Pomohlo," řekla paní Marta a zamyslila se. "Víš, hochu, já se ti až stydím, že mně on, Franci, teď tak hrozně věří. On je na mne od té doby tak hodný... Ten dopis ti pořád nosí na srdci." Paní Marta se zachvěla. "Je to vlastně strašné, že... že ho tak klamu, nemyslíš?"
Ale pan Artur to nemyslil; aspoň tvrdil, že rozhodně ne.

Povinná četba - Paní Dallowayová

21. ledna 2009 v 18:13 | Ape.in |  Reader's Book
Základní informace:

Název: Paní Dallowayová
Autor: Virginia Woolfová
Překladatel: Kateřina Hilská
Forma: Próza
Rok 1. vydání: 1925
Bibliografické údaje: Woolfová, V.: Paní Dallowayová. Odeon, Praha 2004

Informace o díle:

Místo a doba děje:
Příběh se odehrává v Londýně v půli června roku 1923.

Dějová osnova:
Clarissa Dallowayvá je starší žena z vyšší společnosti. Jednoho červnového rána jde do květinářství pro květiny na večírek, který večer pořádá. Když se vrátí domů, dozví se, že její manžel byl pozván na oběd k lady Brutonové a začne trochu žárlit. Aby přišla na jiné myšlenky, vezme ze skříně šaty na večírek a jde si je zašít. V tom zazvoní zvonek a ve dveřích stojí její starý přítel Peter Walsh, který se kdysi odstěhoval do Indie. Povídají si a vzpomínají na to, co spolu prožili. Peter se Clarisse svěří, že je zamilovaný, ale jeho přítelkyně je vdaná a on přijel do Londýna, aby zařídil její rozvod. Když odchází, Clarissa ho pozve na svůj večírek. Jak jde po ulici, přemýšlí o ní, o to, jak ji kdysi miloval, vzpomíná na staré časy a staré přátele.
Mezitím Richard Dalloway obědvá s lady Brutonovou a se svým přítelem Hughem Whitbreadem. Lady Brutonová potřebuje napsat dopis do "Timesů" a oni dva jí rádi pomohou. Když Richard odchází, rozhodne se přinést své ženě nějaký dárek a říct jí, že ji miluje. Dá jí růže, ale k tomu, aby řekl "Miluji tě" se neodhodlá. Clarissa to však pochopí. Chvíli si povídají, potom si jde Clarissa odpočinout a Richard pospíchá do výboru.
Současně s tímto příběhem probíhá i příběh Septima Warrena Smithe a jeho ženy Lucrezie. Septimus je těžce duševně poznamenaný válkou, ve které ztratil nejlepšího přítele. Žije ve svém vlastním světě, vše vnímá jinak než lidé v jeho okolí. Nejvíce tím trpí jeho žena Lucrezie, která mu chce nějak pomoci, a proto zavolá doktory. První, doktor Holmes, si s ním neví rady, proto vezme Lucrezia svého muže k doktoru Bradshawovi. Ten pošle Septima na několik týdnů do sanatoria. Doma Septimus pomáhá Lucrezii s výrobou klobouku a vše se zdá být jako dřív. Odpoledne se na Septima přijde podívat doktor Holmes, ale Septimus zpanikaří a vyskočí z okna svého pokoje, jen aby unikl "lidské přirozenosti", jak nazýval oba doktory.
Celý den završí Clarissin večírek, na kterém je přítomno mnoho bohatých lidí a Clarissiných přátel.

Hlavní postavy:
Clarissa Dallowayová - Žena z vyšší střední vrstvy, miluje lili a společnost, je oblíbená hostitelka, citlivá, vnímavá, pravdomluvná, má ráda květiny, ráda se prochází po Londýně, je trochu snob, marnivá a trochu žárlivá.

Peter Walsh - Inteligentní muž, dlouho žil v Indii, v mládí miloval Clarissu, později neměl štěstí u žen, pohrdá pokrytectvím, citlivý.

Septimus Warren Smith - Trpí těžkou duševní poruchou, kterou u něj způsobila účast ve válce a smrt nejlepšího přítele.Lékaři si s ním neví rady, chtějí ho poslat do sanatoria, zpanikaří a ukončí svůj život sebevraždou. Nesmělý, vnímavý.

Lucrezia Warren Smithová - Původem Italka, manželka Septima, milovala ho, těžce nesla jeho duševní poruchu.

Hlavní myšlenka díla:
Autorka zvěčňuje pomíjivé okamžiky, zachycuje myšlenky lidí a ani na okamžik neuvažuje z hlediska vypravěče.

Umělecké a kompoziční prostředky:
Příběh je psán paralelně, spisovatelka střídá dlouhá souvětí obsahující množství závorek s krátkými větami (Šest týdnů.), často používá vykřičníky a otazníky uprostřed vět (Kdyby tak mohla svůj život žít znovu! pomyslela si, když vstoupila do vozovky,...). V knize jsou použita přirovnání (Hala domu byla chladná jako hrobka.), metonymie(v posteli četli Platóna před snídaní; četli Morrise; dokola četli Shelleyho), řečnické otázky (Nebyla to nakonec láska?), personifikace (moře hladilo), dysfemismy (To jsou kecy, děvenko.), opakování stejných slov na začátku vět (Nicméně slunce hřeje. Nicméně člověk se z toho dostal. Nicméně život jde jako vždy den za dnem. Nicméně, pomyslel si, zívl a začal si všímat okolí...) a symboly (odbíjení Big Benu).

Hodnocení:

Kniha byla zajímavá, ale špatně se mi četla. Začátek jsem musela číst dvakrát a někdy jsem se musela vracet o stránku nebo víc zpět, abych zjistila, o kom vlastně ta nebo jiná postava přemýšlí. V této knize je nesmírně těžké sledovat příběh, protože ten ustupuje do pozadí, důležitější je zachycení myšlenek a ty jsou mnohdy chaotické. Velice obdivuji Virginii Woolfovou (a také ostatní spisovatele píšící technikou proudu vědomí), že něco takového byla vůbec schopná napsat. Ruku na srdce, já bych to nedokázala. Vždy uvažuje jako její postava a nikdy jako vypravěč, i když nutno podotknout, že každá z postav má některou z jejích vlastností. Tato kniha byla pro mě novou zkušeností, nikdy jsem žádnou knihu podobného typu nečetla.

Ukázka:
(úvahy Petera Walshe o Clarisse)
Ne, ne, ne! Už ji přece nemiluje! Jenom měl pocit, poté, co ji ráno viděl mezi nůžkami a hedvábíčky, jak se připravuje na večírek, že se nemůže zbavit myšlenek na ni; vracela se znovu a znovu jako náraz pražce ve vagonu; což samozřejmě neznamenalo, že ji miluje; myslel na ni, kritizoval ji, opět se jí, po třiceti letech, snažil cosi vysvětlit. Na první pohled se o ní dalo říci, že je materialistka; příliš jí záleží na postavení, na společnosti a společenském postupu - což je v jistém smyslu pravda; sama se mu k tomu přiznala. (Při troše snahy se z ní vždycky dalo vymámit přiznání; byla pravdomluvná.) Ovšem říkávala, že nesnáší cuchty, staromilce, ztroskotance - to poslední platilo nejspíš jemu; domnívala se, že lidé nemají právo se jen tak poflakovat s rukama v kapsách; musejí něco dělat, něčím být; a tyhle veličiny, tyhle vévodkyně, ty hraběnky obrostlé mechem, s nimiž se člověk setkával u ní v salonu, ač pro něj byly na hony vzdálené čemukoli, co má jen trochu význam, pro ni znamenaly cosi skutečného.

Povinná četba - Manon Lescaut

21. ledna 2009 v 18:09 | Ape.in |  Reader's Book
Základní informace:

Název: Manon Lescaut
Autor: Vítězslav Nezval
Forma: Drama
Rok 1. vydání: 1940
Bibliografické údaje: Nezval, V.: Manon Lescaut. Melantrich, Praha 1940

Informace o díle:

Místo a doba děje:
Děj se odehrává převážně v Paříži, dále ve francouzském městě Amiens a závěrem na lodi plující do Ameriky, pravděpodobně někdy v 19. nebo počátkem 20. století.

Námět:
Námětem hry byla kniha Antoina Françoise Prévosta.

Dějová osnova:
Ve městě Amiens se loučí studenti odjíždějící na prázdniny domů. Zůstává tam jen rytíř des Grieux a jeho přítel Tiberge. Des Grieux se před místním hostincem seznámí s krásnou dívkou Manon, která se má proti své vůli stát jeptiškou. Je okouzlen její krásou a zamiluje se do ní na první pohled. Slíbí jí, že spolu odjedou pryč, aby dívka nemusela do kláštera. Mezitím, co zařizuje vše potřebné k odjezdu, se Manon seznámí se starším mužem, vrchním komisařem Duvalem. Povídají si a Duval je jí natolik okouzlen, že jí připne na krk náhrdelník a prosí ji, aby mu ho zatím opatrovala. Druhý den des Grieux s Manon odjedou do Paříže, kde si najdou byt a tam spolu žijí. Manon se ale stále stýká s panem Duvalem. Tiberge přijede do Paříže, aby řekl des Grieuxovi o Manonině nevěře. Nešťastný des Grieux odejde do kláštera a stane se z něj abbé. Po nějaké době přijde Manon před klášter a omluví se mu. Des Grieux se nechá znovu svést a odejde s ní. Dokonce přistoupí na její plán, aby se vydával za jejího bratra a žili spolu u pana Duvala. Jejich lest je ale odhalena. Duval jim vyhrožuje, že je nechá oba zatknout, a tak požádají o pomoc jeho syna. Ten místo aby jim pomohl, svede Manon. Zoufalý des Grieux přijede do domu Duvalova syna, kde najde svou Manon. Rozhodnou se, že v domě zůstanou do rána a mladého pana Duvala nechají přepadnout na ulici. Starý pan Duval se to dozví a pospíchá do domu svého syna, kde najde oba milence. Nechá Manon zatknout a poslat lodí do Ameriky. Des Grieux ji na lodi do Mississippi doprovází. Vyznají si lásku, des Grieux se chce s Manon oženit, ale ta mu s horečkou umírá v náručí.

Hlavní postavy:
Manon Lescaut - Krásná mladá dívka, všemi obdivovaná, svůdná, miluje šperky, malicherná, trochu vypočítavá, nevěrná.

Rytíř des Grieux - Mladý šlechtic, který je naprosto okouzlen Manon a její krásou, velmi ji miluje, slepě jí důvěřuje, omlouvá její nevěru, udělal by pro ni cokoliv, naivní.

Tiberge - Nejlepší přítel des Grieuxe, kněz, chce svého přítele chránit před Manon, proto mu pomáhá i škodí.

Duval - Starší bohatý muž, který nabízí Manon peníze a šperky, je jí okouzlen a zaslepen stejně jako des Grieux.

Hlavní myšlenka díla:
Hlavní myšlenkou díla je poukázat na těžkost žití v době, která nesvědčila lásce, na pokrytectví, milostné trápení i vášně a na krásu českého jazyka.

Umělecké a kompoziční prostředky:
Divadelní hra je psána chronologicky, je složena ze sedmi obrazů, psána ve verších. Autor používá přirovnání(Chytli jsme vás jak hejno much), personifikace(Zazpívej mně Mississippi o kráse života), apostrofu, anaforu, epizeuxis, asyndeton, aposiopesi.
Manon je můj osud Manon je můj osud
Manon je všecko co neznal jsem dosud
Manon je první i poslední můj hřích
Nepoznat Manon nemiloval bych
Manon je motýl Manon je včela
Manon je růže vhozená do kostela
Manon je všecko co neztratí svůj pel
Manon je rozum který mi uletěl
Manon je dítě Manon je plavovláska
Manon je prví i poslední má láska
Manon ach Manon Manon a Arrasu
Manon je moje umřít pro krásu…

Hodnocení:

Kniha se mi moc líbila a dobře se četla. Tento příběh dokáže člověka upoutat a vtáhnout do děje. Vůbec nevadí, že je to divadelní hra, ani to mu neubírá na půvabu. Už dlouho jsem si chtěla tuto knihu přečíst, nikdy jsem ale nenašla dost času nebo jsem právě četla něco jiného. Povinná četba mi konečně dala důvod, abych se k tomu odhodlala a jsem za to ráda. Překvapilo mě, že je v této knize známá báseň o králi a vose, která se mi vždy líbila. To jsem před tím nevěděla.

Ukázka:
MANON
Byl jeden král byl starý
Už netěšil ho svět
Netěšily ho dary
Ten král rád jedl med!

Tak rád ho jedl z misky
Rád strkal do něj nos
Měl medu plné pysky
A trůn měl plný vos

Když jedl med trůn zářil
Když nejedl trůn zhas
Ten král se šťastně tvářil
A tak mu plynul čas

Na jeho sladkém nose
Jenž svítil jako báň
Se zalíbilo vose
A usedla si naň

Král nehněval se na ni
Ten starý král byl rád
Čechral si bradu dlaní
A chtělo se mu spát

Ten král hrál na mandoru...
Ach co jej napadlo
Důvěřovati tvoru
Který má žihadlo ...

Když jednou setmělo se
A začal padat sníh
Král omluvil se vose
A třikrát mocně kých!

Ta vosa byla podlá
Ten nevděčný tvor zhrd
Ta vosa krále bodla
A král měl z toho smrt ...

Povinná četba - Krysař

21. ledna 2009 v 18:02 | Ape.in |  Reader's Book
Základní informace:

Název: Krysař
Autor: Viktor Dyk
Forma: Próza
Rok 1. vydání: 1915
Bibliografické údaje: Dyk, V.: Krysař. Otakar II., Praha, 2000

Informace o díle:

Místo a doba děje:
Děj se odehrává v německém městečku Hammeln, které leží v Dolním Sasku, asi v 13. století.

Námět:
Námětem knihy se stala dávná pověst o krysaři z Hammeln, která je dnes známá zásluhou německých pohádkářů bratří Grimmů.

Dějová osnova:
Do města Hammeln přišel krysař, aby vyhnal z města všechny krysy. Vyháněl je pomocí magické píšťaly. Když na ni slabě hrál, všechny krysy šly za ním a on je navedl do řeky. Krysař se zamiloval do krásné dívky Agnes, která jeho lásku opětovala, ale měla milence. Jmenoval se Kristián a pracoval v obchodě svého strýce. Ve městě žil také rybář Sepp Jörgen. Lidé se mu smáli, protože vše chápal až druhý den. Nad městem se tyčila hora Koppel, na jejímž vrcholu byla propast. Lidé věřili, že je to brána do sedmihradské země. Ve městě byla hospoda "U Žíznivého člověka", kde se často uzavíraly obchody. V této hospodě se náhodně sešli dva konšelé a krysař. Krysař už vyhnal všechny krysy, ale konšelé mu nechtěli vyplatit smluvenou odměnu. Tvrdili, že smlouva je neplatná, proto se s nimi krysař pohádal a poté odešel. Rozhodl se opustit město, ale láska k Agnes ho táhla zpět. Když znovu navštívil hospodu, potkal tam podivného cizince. Byl to sám ďábel a přemlouval ho, aby hrál na svou píšťalu hlasitěji a hubil tak lidi. Krysař se ale nenechal přemluvit, a tak ďábel zmizel. Další den řekla Agnes krysařovi, že čeká s Kristiánem dítě. Smutná dívka vyšla na horu Koppel a skočila do propasti. Zoufalý krysař začal pískat na svou píšťalu, aby ulevil své bolesti a pomstil se městu Hammeln. Všichni lidé šli za ním na horu Koppel a skočili do propasti. Jediný, kdo se zachránil, byl Sepp Jörgen. Druhý den slyšel krysařovu píšťalu stejně zřetelně jako ostatní lidé včera. Jenže slyšel také pláč dítěte a ten přehlušil hudbu v jeho mysli. Rozhodl se, že najde dítěti novou matku a odešel ji hledat.

Hlavní postavy:
Krysař - Osamělý tulák, který pískáním na magickou píšťalu vyhání krysy z měst. Nikde se dlouho nezdržel. Miloval Agnes, pomstil se městu Hammeln za příkoří tím, že pomocí píšťaly odvedl jeho obyvatele do propasti.

Agnes - Mladá, krásná, usměvavá dívka, ničeho se nebála, milovala krysaře, spáchala sebevraždu skokem do propasti.

Sepp Jörgen - Rybář, vše chápal až druhý den, měl dobré srdce, byl silný. Jediný, kdo se zachránil, při krysařově pomstě.

Hlavní myšlenka díla:
Autor odhaluje některé negativní vlastnosti lidí(nečestnost, klam), jeho postavy musí učinit osudová rozhodnutí.

Umělecké a kompoziční prostředky:
Dílo je psáno chronologicky, autor používá personifikace(větvička jasmínu se zachvěla), metafory(propast-milenka sebevrahů), přirovnání(stál jako socha), popis a přímou řeč. Časté jsou krátké věty.

Hodnocení:

Kniha se mi moc nelíbila, obsahovala popisy, které vypadaly zdánlivě nesouvisle a zbytečně. Jejich důležitost se ukázala až v závěru příběhu. Jednotlivé kapitoly na sebe často nenavazovaly. Samotný příběh byl sice docela zajímavý, ale začal mě bavit až v okamžiku, kdy Agnes svěřila krysařovi, že čeká Kristiánovo dítě. V tomto okamžiku dostává příběh rychlejší spád a je mnohem napínavější. Myslím si, že se u této knihy musí trochu přemýšlet a je možná dobré znát i některé historické údaje. Na druhou stranu je to kniha, která se dobře čte a je krátká.

Ukázka:
Její ruka hledala jeho ruku. Krysař se nad Agnes sklonil.
V měsíčním svitu byla její bledost ještě bledší a krysaře děsila. Oči obou se setkaly. Hleděl vážně a pátravě, ale v jejích očích nenašel bázeň, pouze smutek. Z jejího hrdla, v němž slova tak dlouho umírala, řinula se slova tím bolestnější, že nevyčítala.
"Stalo se...Nemohu za to. Nemám ho ráda; cítím, že ho nemám ráda. A přece se to stalo"
A slabá Agnes náhle nabyla sil k prudkému a vášnivému výkřiku:
"Zab mne, zab mne! Nechci jeho dítě! Nechci je, nechci je!"
Napůl se vztyčila na loži a svírala krysařovu ruku, jako ji svírá tonoucí. Krysař sebou ani nepohnul při krutých slovech Agnes. Stál jako socha, jako přízrak. Ale jeho srdce sežehl mráz jediné vteřiny. Nezbylo v něm nic než krutá bolest.
"Zab mne," opakovala Agnes.
Pak opět klesla na lože. Ležela na něm bezvládná s uštvanýma očima toho, kdo dlouho marně hledal cestu a nemá již sil ji dále hledat.

Povinná četba - Šarlatové písmeno

18. ledna 2009 v 22:01 | Ape.in |  Reader's Book
Základní informace:
Název: Šarlatové písmeno
Autor: Nathaniel Hawthorne
Překladatel: Jarmila Fastrová
Forma: Próza
Rok 1. vydání: 1850
Bibliografické údaje: Hawthorne, N.: Šarlatové písmeno.Lidové nakladatelství, Praha 1969

Informace o díle:

Místo a doba děje:
Děj se odehrává v Nové Anglii v době osidlování Ameriky(17. století).

Námět:
Námětem je puritánská minulost Nové Anglie.

Dějová osnova:
Před věznicí stálo mnoho bostonských obyvatel a čekali, až vyjde odsouzená. Najednou se vrata otevřela a ven vyšla žena s dítětem v náručí a s šarlatovým písmenem na prsou. Dítě a šarlatové písmeno S byly znamením hanby dokazujícím smilstvo. Hester Prynnová kráčela hrdě k pranýři. Její manžel byl už dlouhou dobu nezvěstný, a proto není divu, že Hester zhřešila. Na pranýři se jí hodnostáři ptali, kdo je jejím spoluviníkem, ale ona nic neprozradila. V davu spatřila svého bývalého manžela. Hester odvedli zpět do vězení, ale byla tak rozrušená, že k ní museli zavolat lékaře. Byl jím cizinec, který se objevil pod pranýřem. Ve vězení Hester slíbil, že nikomu neprozradí svou totožnost a bude vystupovat pod jménem Roger Chillingworth. Po několika dnech Hester propustili ze žaláře a ona se směla nastěhovat do odlehlého domku na okraji města. Žila tam sama jen se svou dcerou Perličkou. Své šarlatové písmeno měla vyšité zlatou nití a také zdobila šaty svému dítěti. Protože byla šikovná, bohaté ženy si od ní nechávaly vyšívat šaty.
Když byly Perličce tři roky, chtěl ji guvernér odebrat z péče Hestery, ale naštěstí se za ni přimluvil duchovní Artur Dimmesdale. Pan Dimmesdale byl velice nemocný člověk, a proto od něj neustále pečoval místní lékař Roger Chillingworth. Dokonce spolu bydleli v jednom domě. Roger ale své přátelství k Arturovi jen předstíral a pátral po tajemství, které duchovní skrýval. Lékař zaslepený touhou po pomstě se pokoušel zjistit, kdo je otcem Hesteřina dítěte. Objevil na Arturově hrudi znamení ve tvaru písmene S a svého pacienta duševně trýznil a chtěl ho zničit. Jednou v noci šel ztrápený duchovní na místo, kde před lety musela stát Hester. Ta se právě s Perličkou vracela domů od umírajícího. Artur je vybídl, aby vystoupily k němu na pranýř, tak jako tam měli spolu stát před sedmi lety. Potom se pod pranýřem objevil lékař a Artur s ním odešel domů.
Za tu dobu, co žila Hester jen s Perličkou, se hodně změnila. Pomáhala nemocným a nešťastné ženy si k ní chodily pro radu. Znamení hanby, písmeno S, postupně změnilo svůj význam ze smilnice na milosrdnou sestru. Když Hester viděla, jak Artur trpí, musela se setkat s Rogerem. Na jedné procházce s Perličkou se s ním skutečně setkala. Sdělila mu, že musí říct Artutovi, kdo se opravdu skrývá pod jménem Roger Chillingworth. Zjistila si, kdy se Artur vrátí z návštěvy u apoštola a počkala na něj v lese. Prozradila mu své tajemství a přemluvila ho, aby spolu uprchli do Evropy. Potom zavolala Perličku, která si hrála v lese. Dítě k ní ale nechtělo jít, protože Hester předtím zahodila své šarlatové písmeno. Musela si jej znovu připnout, teprve pak Perlička přiběhla. Artur políbil Perličku na čelo, ale ona hned utekla. Když se vrátili do města, Hester rezervovala tři místa na lodi plující do Evropy.
Příští den se ve městě slavil svátek, při němž měl nový guvernér přijmout svou funkci. Na tržišti se Hester dozvěděla od kapitána lodi, že Roger pojede do Evropy s nimi a Artura přivede sám. Zatím městem procházel průvod, ve kterém šel i zesláblý duchovní. Ten se zastavil u Hester a s její pomocí vylezl na pranýř. Zde odhalil celou pravdu a přiznal se ke hříchu. Hned nato zemřel. O rok později zemřel také Roger a všechen svůj majetek odkázal Perličce. Hester s dcerou odjela do Evropy a o několik let později se vrátila sama. Perlička se v Evropě provdala a posílala matce krásné dary. Ta dále pomáhala ženám v nouzi. Po mnoha letech byl vedle jednoho starého hrobu vykopán ještě jeden. Oba hroby byly spojeny jedním náhrobním kamenem, na němž bylo napsáno: "V zatmělém poli plá písmeno S".

Hlavní postavy:
Hester Prynnová - Hříšnice, která se rozhodla statečně nést svou hanbu - šarlatové písmeno. Vychovávala svou dceru Perličku v osamělém domku, vyobcovaná ze společnosti, živila se vyšíváním. Byla hodná, trpělivá, vášnivá a hrdá, znovu si dokázala získat lidi na svou stranu.

Perlička - Dítě Hestery a Artura, zplozené v hříchu, byla divoká a nezkrotná.

Artur Dimmesdale - Kněz, který byl velice nemocný a utrápený. Tajil svůj hřích, všichni ho považovali za nejčistšího a nejlepšího kněze. Byl dobrý řečník, ale zbabělý člověk.

Roger Chillingworth - Bývalý manžel Hestery, který se chtěl pomstít Arturovi a trápil ho. Pracoval jako lékař, byl falešným přítelem Artura a léčil ho. Byl zlý a pomstychtivý.

Hlavní myšlenka díla:
Autor chce poukázat na poměry ve společnosti v Nové Anglii, řeší otázku odpovědnosti, viny a trestu.

Umělecké a kompoziční prostředky:
Dílo je psáno chronologicky, autor používá přímou řeč, popis (úvodní kapitola), přirovnání (já, jehož časný život pokládáte za tak zbožný jako Enochův) a personifikace (Šarlatové písmeno tedy nesplnilo svůj účel.)

Hodnocení:

Samotný příběh se mi líbil, byl zajímavý a poutavý. Předmluva ke knize byla zbytečně dlouhá, nudná a téměř o ničem. Čtenář se v ní měl dozvědět, jak se autor dostal k šarlatovému písmenu, ale myslím si, že to nebylo tak důležité. Jsem přesvědčena, že každého třetího čtenáře tato předmluva nadobro odradí od pokračování v jinak hezké knize a to je škoda. Dále se mi opravdu nelíbil úplný překlad z angličtiny. Všeobecně známé písmeno A (adulteress) je zde zaměněno za hloupé české S (smilnice). Také jméno Perlička působilo poněkud divně oproti původnímu Pearl. Líbilo se mi, že autor zpočátku neprozradil, kdo je otcem Hesteřina dítěte a nechal čtenáře v napětí.
Uk:
"Lidé Nové Anglie!" zvolal hlasem, který se nad nimi rozlehl vznešeně, slavnostně a majestátně, a přece stále rozechvělý a chvílemi pronikavý, jako by se dral vzhůru z bezedných hlubin kajícného svědomí - "Vy, kteří jste mě milovali - vy, kteří jste mě uctívali jako světce - pohleďte na mne, hříšného! Konečně - konečně stojím tam, kde jsem měl stát před sedmi roky! Zde, s touto ženou, s jejíž pomocí, a nikoli svou vlastní ubývající silou, jsem se doplazil sem nahoru, kde mne v této hrozné chvíli ta žena podpírá, abych bídně neklesl do prachu! Vizte to šarlatové písmeno na Hesteřiných prsou! Všichni jste se ho hrozili! Všude, kam ji vedly její kroky - všude, kde obtížená tím potupným břemenem doufala nalézt odpočinek - šířilo kolem ní příšerný přísvit, který v každém z vás budil strach a odpor. Ale měli jste mezi sebou člověka rovněž poznamenaného symbolem hříchu a hanby, a toho jste se neděsili!"

Povinná četba - Zpěvy páteční

18. ledna 2009 v 21:58 | Ape.in |  Reader's Book
Základní informace:

Název: Zpěvy páteční
Autor: Jan Neruda
Rok 1. vydání: 1896
Druh: Poezie
Bibliografické údaje: Neruda, J.: Zpěvy páteční. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1957

Informace o díle:

Tematické okruhy básní:
Básně jsou vlastenecké, poukazují na stav české společnosti ve 2. polovině 19. století. Autor používá biblické motivy. Jsou zde básně vyjadřující důvěru v lepší budoucnost (Moje barva červená a bílá, Jen dál) i básně o utrpení národa (Láska).

Charakteristika oddílů sbírky:
Sbírka není členěna na oddíly, obsahuje 11 básní, každá z nich je pojmenovaná. Názvy básní: Moje barva červená a bílá, Anděl strážce, Matka sedmibolestná, Ecce homo, V zemi kalichu, Ukolébavka vánoční, Za srdcem!, Láska, Ve lví stopě, Jen dál!, Ku vzkříšení!.

Charakteristika žánru:
Lyrické básně, vyjadřující utrpení národa, úzkost, naději i víru v lepší budoucnost.

Forma básně:
Ukázka:
Láska
Srdce to lidské - ach bože, prebože -
za zlobu móže snad, za lásku nemóže!

Že prý jsi, národe, božím tom na světě
jako to bodláčí, v cestě jež zakvěte,
jako to děťátko, které se z chudiny
zrodilo za těžké, neblahé hodiny.
Takému dítěti, nouze jež kolíbá,
každý se ve světě zdaleka výhýbá,
a kdo se přiblíží, blíží se v pohaně:
"Kéž jsi se zalklo už, proklaté cikáně!"

Ej co ty řeči! co všechny ty klevety!
Letím ti, miláčku národe, v ústrety,
jako ta dívčice, lidská ta pěnice,
milenci letí vstříc v horoucí písničce:
"Hledím ti v oči, byť světu se rouhaly.
Hladím ti ruce, byť hadi v nich šlehali.
Rty moje na tvojich hladově ulpějí,
byť jsi měl po retech jedových krůpějí.
Rámě mé toužebně hrdlo tvé ovíjí,
byť ti zlá choroba visela na šíji."

Nejsi však, nejsi, jak lidé tě dělají:
ruce a šíje tvá sněžně se bělají.
Nejsi, jak říkají, zvětřilý v chudobě,
na prsou matky své slýchal jsem o tobě:
tlouklo tak měkounce srdce to mateří
ptačí jak srdéčko, ustlané do peří.
Nejsi, jak říkají, zlotřilý v porobě,
v očích své matičky čítal jsem o tobě:
povídka dojemná o zlatém člověku,
jehož bůh zachovej od věků do věků!

Koho bych miloval širém tom na světě!?
Srdce je vždycky ach srdcem jen dítěte -
do stáří, do skonu volá si po matce.
Přežil jsem matku svou, žiju jen památce -
přežil jsem lásku svou, měl jí tak nakrátce -
všechno jsem oplakal, zase se osvěžil -
tebe bych, národe, tebe bych nepřežil!

verš - Každá sloka má jiný počet veršů.
rým - Rým je sdružený, rýmují se vždy dva verše.
rytmus - Rytmus je sylabotónický.

Básnické prostředky:
Autor používá přímou řeč, personifikaci (paprsky slunce po obrazech hrají), apostrofu (Bože, cos nasil trpkosti do této naší země!), epizeuxis (Spi, Jezulátko, spi!), zdrobněliny, anaforu (Jinde-li slunce je - u nás je sníh, jinde-li vánek je - bouře nás střásá).

Hodnocení:
Tato kniha je sice uznávanou klasikou, ale mě se příliš nelíbila. Byla trochu jednotvárná a neustále se v ní objevovaly biblické motivy. Možná se neumím vžít do společenské situace v době, kdy byla napsána. V dnešní době nemá vlastenectví takovou váhu jako dříve. Nicméně je tato kniha přímým vyznáním Nerudova vztahu k osudům národa a je také odkazem nejen pro naši, ale i pro budoucí generace. K dobru jí mohu přičíst, že nebyla vůbec dlouhá a když se na ni člověk soustředí a zvykne si na tehdejší jazyk, čte se docela dobře.

Povinná četba - Povídky malostranské

18. ledna 2009 v 21:53 | Ape.in |  Reader's Book
Základní informace:

Název: Povídky malostranské
Autor: Jan Neruda
Ilustrátor: Jiří Šlitr
Druh: Próza
Rok 1. vydání: 1878
Bibliografické údaje: Neruda, J.: Povídky malostranské. Melantrich, Praha 1971

Informace o díle:

Místo a doba děje:
Příběh se odehrává v Praze na Malé Straně v době spisovatelova mládí (1.polovina 19.století).

Námět:
Námětem knihy se stal každodenní život na Malé Straně a příběhy zdejších obyvatel.

Dějová osnova:
1. Pan Ryšánek a pan Schlegl
V hostinci u Štajniců seděli každý večer na stejném místě pan Ryšánek a pan Schlegl. Ačkoli to byli nepřátelé, seděli u jednoho stolu. Byli od sebe odvrácení a nikdy spolu nemluvili. Ti dva se už dlouho neměli rádi, protože oba dva v mládí milovali stejnou ženu. Ta se ale provdala za pana Schlegla.
Jednoho dne pan Ryšánek onemocněl a dlouho se v hostinci neukázal. Když se za několik týdnů uzdravil, opět šel do hostince. Chtěl si zakouřit, ale zjistil, že si zapomněl tabák doma a poslal si pro něj sklepníka. Zatímco čekal, nabídl mu pan Schlegl svůj tabák. Pan Ryšánek s díky odmítl, protože už mu sklepník nesl ten jeho. Oba muži zjistili, že kouří stejný tabák a pan Schlegl řekl panu Ryšánkovi, že se o něj všichni v hostinci báli. Od té doby spolu ti dva zase mluvili.

2. Doktor Kazisvět
Doktor Heribert byl lékař, ale nikdy nikoho neléčil. Jednoho červnového odpoledne se na Malé straně konal pohřeb pana rady Schepelera. Když muži chtěli naložit rakev na vůz, spadlo z ní víko. V tu chvíli šel kolem doktor Heribert a zjistil, že "nebožtík" není mrtví. Pozůstalí se tomu smáli a říkali panu Heribertovi doktor Kazisvět. Doktor Heribert pana radu oživil a uzdravil. Celé město o tomto zázraku mluvilo a všichni chtěli doktora Heriberta za osobního lékaře. On ale nemocného nikdy nepřijal.

3. Psáno o letošních Dušičkách
Každý rok o Dušičkách chodívala slečna Máry na hřbitov s pětiletým děvčátkem a pokládala na dva hroby věnce. Slečna Máry se nikdy neprovdala, ale před lety se o ni ucházeli dva muži. První byl kupec Vilém Cibulka, druhý rytec Jan Rechner. Byli to velice dobří přátelé. Jednoho dne napsal pan Cibulka slečně Máry dopis, ve kterém ji vyznal lásku a požádal ji o ruku. O týden později jí podobný dopis napsal také pan Rechner. Slečna Máry byla v rozpacích a nevěděla, kterému z mužů má dát přednost. Další dopis byl opět od pana Rechnera. Psal, že ji dobrovolně přenechává svému příteli Cibulkovi. Následující den obdržela slečna Máry dopis od pana Cibulky, ve kterém stálo, aby se provdala za jeho přítele pana Rechnera. Slečna Máry čekala, zda se některý z mužů nerozhodne jinak. Po dvou letech zemřel pan Rechner a čtyři měsíce nato také pan Cibulka. Každý rok o Dušičkách muselo pětileté děvčátko rozhodnout, ke kterému hrobu půjde Máry jako první. Uprostřed mezi těmito hroby koupila slečna svůj hrob, kde bude jednou odpočívat.

Hlavní postavy:
V každé povídce jsou jiné hlavní postavy. Jsou to lidé žijící na Malé Straně v době autorova mládí, někdy i autor sám.

Hlavní myšlenka díla:
Autor chtěl představit charakteristické zvláštnosti Malé Strany a zdejší život tak, jak na něj vzpomíná z dob svého mládí.

Umělecké a kompoziční prostředky:
Příběhy jsou vyprávěny různými způsoby - zcela objektivně (Doktor Kazisvět), autor je skryt v jedné postavě (Večerní šplechty-Hovora), některé mají autobiografický charakter (Svatováclavská mše). Autor používá popis, přímou řeč, střídá vážný, humorný a satirický tón.

Hodnocení:
Kniha se mi líbila, přečetla jsem ji celou, i když jsme měli číst pouze tři libovolné povídky. Je zde pěkně popsané prostředí, a proto člověk může srovnat, jak vypadala Malá Strana v
19. století a jak se za tu dobu změnila. Je to zajímavá kniha plná příběhů, které se skutečně staly. Líbilo se mi, že každý příběh byl úplně jiný. Některé byly veselé jiné smutné nebo tragikomické. Tím kniha zaručí, že se čtenář téměř nikdy nenudí. Navíc může přeskakovat kapitoly bez výčitek svědomí nebo bez obav, že vynechá něco důležitého. Nebylo pro mě jednoduché zvolit pouze tři příběhy, které by nejlépe vystihly atmosféru knihy. Nedokážu přesně říci, který příběh se mi líbil nejvíce, protože se mi jich líbilo hned několik.

Ukázka:
(Pan Ryšánek a pan Schlegl)
Přicházeli k šesté hodině, ten dnes o minutu dřív, ten zejtra. Pozdravili zdvořile na všechny strany a každého, jen jeden druhého ne. Sklepník jim odebral v létě klobouk a hůl, v zimě huňatou čepici a plášť a pověsil ho na hřebík za jejich místem. Pak svlečený zakýval jako holub svrchním tělem -, pak se opřel jednou rukou o svůj roh stolku (pan Ryšánek tedy levou rukou, pan Schlegl pravou) a pomalu si sedli zády k oknu, obličejem ke kulečníku. Když přišel tlustý hostinský, stale se usmívající a brebencující, nabízet první poslušný šňupec, musel u každého zaklepat na pikslu znovu a znovu pronést poznámku, že máme dnes venku krásně. Sic by byl druhý již šňupce nevzal a slov přeslechl. Nikdy se nepodařilo komukoli rozmlouvat s oběma najednou. Nikdy sobě nevšiml ani za mák jeden druhého, to individuum za stolkem pro něho vůbec nebylo.
Sklepník postavil před ně po sklenici piva. Po chvilce - ale nikdy ne najednou, pozorovaliť se ovšem vzájemně vzdor vší nevšímavosti - obrátili se k stolku, vyndali z náprsní kapsy velkou, stříbrem kovanou pěnovku, ze šosu váček naplněný tabákem, nacpali, zapálili a odvrátili se od okna zas. Tak seděli po dvě hodiny, vypili po třech sklenicích piva, pak se zdvihli, ten dnes o minutu dřív, ten zejtra, zastrčili dýmku, schovali váček, sklepník je oblékl a oblečený poroučel se všem, jen svému sousedovi ne.

Povinná četba - Otec Goriot

18. ledna 2009 v 21:48 | Ape.in |  Reader's Book
Základní informace:

Název: Otec Goriot
Autor: Honoré de Balzac
Překladatel: Božena Zimková
Forma: Próza
Rok 1. vydání: 1835
Bibliografické údaje: de Balzac, H.: Otec Goriot. Odeon, Praha 1986

Informace o díle:

Místo a doba děje:
Děj se odehrává v Paříži na počátku 19. století.

Dějová osnova:
V malém penzionu paní Vauquerové bydlelo sedm lidí. Paní Couturová se svou schovankou Viktorínou, pan Poiret, pan Vautrin, slečna Michonneauová, pan Goriot a student jménem Evžen Rustignac. Tento mladý muž pocházel z jižní Francie a v Paříži studoval práva. Chtěl se dostat do vyšší společnosti, a proto se šel představit své vzdálené sestřenici vikomtese de Beauséant. Vikomtesa ho vřele přijala a pozvala na svůj ples, kde se Evžen seznámil s krásnou hraběnkou Anastázií de Restaud. Když se vrátil zpět do penzionu, zjistil, že hraběnka Anastázie se stýká s jeho starým sousedem, kterému nikdo neřekl jinak než otec Goriot. V penzionu se proslýchalo, že hraběnka je Goriotovou milenkou, ale Evžen tomu nevěřil. Protože se mu Anastázie líbila, rozhodl se zjistit pravdu a navštívil ji. Spatřil Goriota vycházet od hraběnky a řekl jí, že je to jeho soused. Potom student odjel k vikomtese, která mu prozradila, že Anastázie je Goriotova dcera. Také mu poradila, aby se sblížil s Goriotovou druhou dcerou baronkou Delfínou de Nucingen. Poté ho pozvala do opery, kde Evžen poprvé spatřil Delfínu a seznámil se s ní. Když se večer vrátil do penzionu, vyprávěl o Delfíně svému sousedovi. Otec Goriot své dcery velice miloval, i když ony ho připravily o všechen majetek a styděly se za něj na veřejnosti.
Druhý den pozvala baronka Evžena na večeři a do opery. Delfína byla cestou velice smutná a Evžen jí nabídl pomoc. Ona se nejdříve zdráhala, ale nakonec ji přijala. Dala Evženovi 100 franků a poslala ho do herny, aby zkusil své štěstí v ruletě. Když se vrátil s penězi, vyprávěla mu, že má dluhy a její manžel jí nedává žádné peníze.
V té době se Evžen zadlužil, protože se chtěl oblékat jako lidé z vyšších vrstev. Jeho soused Vautrin mu dal směnku a poradil Evženovi, aby se oženil se slečnou Viktorínou, která bude mít po smrti svého otce velký majetek. Také ho zasvětil do svého plánu zabít Viktorínina bratra, aby dívka dostala vše, co jí patří. Evžen ale Vautrinův návrh odmítl. O několik dní později se slečna Viktorína dozvěděla, že její bratr zemřel a bude teď bohatá. Otec Goriot koupil pro Evžena a Delfínu byt, ve kterém budou všichni tři bydlet. V penzionu se zjistilo, že Vautrin je uprchlý galejník, který se skrývá. Policie ho po udání slečny Michonneauové zatkla. V den, kdy se otec Goriot a Evžen stěhovali, sešly se u starého muže obě jeho dcery. Anastázie žádala o peníze, ale její otec už žádné neměl. Evžen, který vyslechl jejich rozhovor jí dal směnku. Ten večer otec Goriot těžce onemocněl. Neustále blouznil a volal své dcery, ale žádná k němu nepřišla. Staral se o něj jen Evžen se svým přítelem. Goriot zemřel opuštěný bez svých milovaných dětí a jeho pohřeb zaplatili dva chudí studenti. Žádná z dcer na pohřeb nepřišla, poslaly jen své sluhy.

Hlavní postavy:
Otec Goriot - Velmi miloval své dcery, žil jen pro ně. Poté, co jim dal celé své jmění, zemřel opuštěný.

Evžen de Rastignac - Chtěl se dostat do společnosti bohatých lidí. Postupně ztrácí své ideály a zjišťuje, že bez peněz je člověk nula. Pomáhá otci Goriotovi, pátrá po jeho minulosti.

Delfína de Nucingen - Dcera otce Goriota, provdaná za bankéře. Milovala Evžena, měla ráda svého otce, ale sebe měla raději.

Anastázie de Restaud - Dcera otce Goriota; hraběnka, styděla se za svého otce. Byla krásná, ale sobecká.

Hlavní myšlenka díla:
Autor chtěl poukázat na společenské poměry v Paříži od nejnižších vrstev po nejvyšší.

Umělecké a kompoziční prostředky:
Dílo je psáno chronologicky, autor používá popis, přímou řeč, přirovnání (..., když vedro žhne jako v líhni.) a kontrast (bohatí, chudí). Vystupují zde postavy (Evžen, Vautrin), které se objevují i v dalších románech např. Šagrénová kůže, Lesk a bída kurtizán.

Hodnocení:
Kniha se mi opravdu líbila, i když na začátku bylo hodně popisu. Byla velice čtivá, téměř bych nepoznala, že byla napsaná v 19. století. Řadím ji mezi své oblíbené knihy. Tento příběh byl zajímavý a tragický, na konci i dojemný. Po jeho přečtení jsem se zamilovala do francouzského realismu. Myslím si, že Balzacovo dílo je přesvědčivější než knihy Émila Zoly nebo Gustava Flauberta, které jsem četla. Smrt otce Goriota je přirozená a pěkně popsaná. Tragické konce Zolových nebo Flaubertových hrdinů jsou poněkud přehnané a nepravděpodobné (Křeče Coupeaua v Zabijákovi, neštovice v Naně, arsenik v Paní Bovaryové.) Od Balzaca bych si chtěla přečíst ještě další knihy a jsem přesvědčená, že se mi budou líbit stejně jako tato.
Uk:
Evžen šel pro řetízek, upletený z popelavě světlých vlasů, asi z vlasů paní Goriotové. Přečetl na jedné straně medailónku: ANASTÁZIE a na druhé DELFÍNA! Obraz jeho srdce, jenž spočíval stále na jeho srdci. Uvnitř byly kadeře tak jemňounké, že byly jistě ustřiženy v nejútlejším dětství obou dcer. Když se medailónek dotkl jeho hrudi, vyrazil stařec protáhlé ach, prokazující uspokojení, hrozné na pohled. To byl jeden z posledních zákmitů jeho citu, jenž jakoby zapadal do neznámého centra, odkud vycházejí a kam jsou vysílány sympatie. Jeho ztrhaný obličej přijal výraz chorobné radosti. Oběma studentům, dojatým tímto strašným zábleskem síly citu, jenž přežil myšlení, skanuly teplé slzy na umírajícího, který vyrazil ostrý výkřik radosti.
"Nasťo! Delfínko!" zvolal.
"Dosud žije," řekl Bianchon.
"K čemu vlastně?" mínila Sylvie.
"Jen pro utrpení," odpověděl Rastignac.

Povinná četba - Ohlas písní ruských

18. ledna 2009 v 21:45 | Ape.in |  Reader's Book
Základní informace:

Název: Ohlas písní ruských
Autor: František Ladislav Čelakovský
Ilustrátor: Michael Romberg
Rok vydání: 1829
Forma: Poezie
Bibliografické údaje: Čelakovský, F., L.: Ohlas písní ruských. Albatros, Praha 1970

Informace o díle:

Tematické okruhy básní:
Děj všech básní se odehrává v Rusku nejvíce v době válek s tatarskými kmeny.
Hrdinové jsou bohatýři, kteří mění charakter. Některé básně jsou milostné.

Charakteristika oddílů sbírky:
Sbírka není členěna na oddíly, básně jsou číslovány.

Charakteristika žánru:
Převažuje epika nad lyrikou. Kniha je napsaná v duchu lidové slovesnosti.

Forma básně:
Ukázka:
Udobření

Vy mé pěstounky, milé matičky,
vy družky moje, krásné děvičky,
povězte vy mně, známo-li vám,
jak dlouho trvá ranní rosa,
a na nebi duha, a hněv lásky?

Já s milým druhem pohněvala se,
a na milého rozhněvala se,
já k němu, on ke mně nemluvil více
ani dvě slova, ani půl slovíčka;
věrnou jsem lásku pod sníh zakopala,
a na sněhu jsem svůj hněv zapsala,
svůj hněv zapsala, druha se odříkala.

Zavanul teplý, jarní větříček,
sněhy roztanuly, hněvy odpluly,
zakopaná láska v kvítky vyrostla,
a jistě ve kvítky červené a modré.

verš - Každá sloka má jiný počet veršů.
rým - Většina veršů se nerýmuje, rým je sporadický.
rytmus - tónický

Básnické prostředky:
Autor používá rusizmy - sobaka = pes, obraty ve větě, paralelismy a opakování slov -
"Oj za horami, za vysokými,
za těmi lesy, za hustými,
a za lesy hustými lichvinskými..."

Hlavní myšlenka díla:
Čelakovský chtěl vytvořit ohlasovou poezii všech slovanských národů, měla být výrazem myšlení a cítění lidu.

Hodnocení:

Kniha se mi docela líbila, byla hodně krátká a měla jsem ji za chvíli přečtenou. Připadala mi trochu jednotvárná, protože téměř v každé básni bylo něco o bojování s Turky, ale na druhou stranu to bylo zajímavé. Nemám moc ráda epickou poezii, raději čtu lyrickou. Myslím si, že by se mi víc líbil Ohlas písní českých. Mnohem víc se mě tato tématika jako Čecha týká a je zde také více lyrických prvků. Možná si ho někdy přečtu. Oba Ohlasy jsou cenným literárním dílem Národního obrození a je dobré, že se dostanou do našeho povědomí. Nebýt povinné četby, asi bych si je nepřečetla.

Povinná četba - Máj

18. ledna 2009 v 21:41 | Ape.in |  Reader's Book
Základní informace:

Název: Máj
Autor: Karel Hynek Mácha
Rok 1. vydání: 1836
Forma: Poezie
Bibliografické údaje: Mácha, K., H.: Máj. Tatran, Bratislava 1980

Informace o díle:

Tematické okruhy básní:
Kniha obsahuje předmluvu a skladbu Máj, je zde vyjádřen obraz přírody, láska, smrt, převládají úvahy.

Charakteristika oddílů sbírky:
Skladba je rozdělena na čtyři zpěvy a dvě intermezza. V úvodu nalezneme předzpěv.

Charakteristika žánru:
Lyrickoepická tragicky laděná básnická povídka se smutným koncem. Převládají popisné a úvahové prvky.

Forma básně:
Ukázka:

Klesla hvězda s nebes výše,
mrtvá hvězda siný svit;
padá v neskončené říše,
padá věčně v věčný byt.
Její pláč zní z hrobu všeho,
strašný jekot, hrůzný kvíl.
"Kdy dopadne konce svého?"
Nikdy - nikde - žádný cíl.

Kol bílé věže větry hrají,
při níž si vlnky šepotají.
Na bílé zdě stříbrnou zář
rozlila bledá lůny tvář;
však hluboko u věži je temno pouhé;
neb jasna měsíce světlá moc
uzounkým oknem u sklepení dlouhé
proletši se změní v pološerou noc.
Sloup sloupu kolem rameno si podává
temnotou noční. Zvenku větru vání
přelétá zvražděných vězňů co lkání,
vlasami vězně pohrává.
Ten na kamenný složen stůl
hlavu o ruce opírá;
polou sedě a kleče půl
v hloub myšlenek se zabírá.
Po měsíce tváři jak mračna jdou,
zahalil vězeň v ně duši svou;
myšlenka myšlenkou umírá.

verš - Každá sloka má jiný počet veršů.
rým - Rým je v první sloce střídavý, druhá sloka obsahuje rým sdružený, střídavý a obkročný.
rytmus - sylabotónický

Básnické prostředky:
Autor spojuje protikladné pojmy = oxymorón (mrtvé milenky cit, vyhaslé hvězdy svit), používá hromadění přídavných jmen, epiteton ornans (tichý mech), personifikaci (o lásce šeptal tichý mech), zvukomalbu (po oudu lámán oud), kontrast, metaforu (bledá lůny tvář), metonimii, pleonasmus (modrý blankyt), apostrofu, gradaci (temná noc, temnější).

Hodnocení:

Tato báseň se mi docela líbila má v sobě něco, co člověka dokáže ohromit. Celkově je to okouzlující příběh plný citů a úvah o životě. Zaujal mě zejména tragický konec příběhu. Dobře se čte, protože se všechny verše rýmují. Myslím si, že Mácha neměl právě jednoduchý život a své pocity nám sděluje ve svých dílech. Máj není jediná Máchova báseň, kterou jsem četla a takřka v každé někdo umře. Když čte člověk pořád o tom samém, je to trochu nuda. Také jsem měla možnost číst Křivoklad. Zde se mi líbilo, že se čtenáři postupně odhaluje katova minulost a může očekávat pořád něco nového. Je docela škoda, že nebyl dokončen celý cyklus Kat. Když ale Křivoklad srovnám s Májem, musím uznat, že Máj je skutečně Máchovo nejlepší dílo.


Povinná četba - Kytice

18. ledna 2009 v 21:36 | Ape.in |  Reader's Book
Základní informace:

Název: Kytice
Autor: Karel Jaromír Erben
Rok 1. vydání: 1853
Druh: Poezie
Bibliografické údaje: Erben, K., J.: Kytice. Slunovrat, Praha 1977

Informace o díle:

Tematické okruhy básní:
Hrdinové jsou v neurčitém čase a není rozhodující společenské prostředí. Otázka lidských vztahů se soustřeďuje na problém viny a trestu, trest je často neúměrný. Líčí vztahy mezi matkou a dítětem, lásku a smrt.

Charakteristika oddílů sbírky:
Sbírka není členěna na oddíly. Básně jsou pojmenované: Kytice, Poklad, Svatební košile, Polednice, Zlatý kolovrat, Štědrý den, Holoubek, Záhořovo lože, Vodník, Vrba, Lilie, Dceřina kletba, Věštkyně. Některé delší básně jsou rozděleny do zpěvů (Záhořovo lože, ...).

Charakteristika žánru:
Balada s prudkým dějovým spádem a dramatickým podáním.

Forma básně:
Ukázka:

"Matko, matičko, řekněte,
nač s sebou ten nůž béřete?"
"Nůž bude dobrý - někde v chladu
vypíchnem oči zlému hadu -
pojď jen honem, pojď!"

"Sestro, sestřičko, řekněte,
nač tu sekeru nesete?"
"Sekera dobrá - někde v keři
useknem hnáty líté zvěři -
pojď jen honem, pojď!"

A když již přišly v chlad a keř:
""Hoj, ty jsi ten had, tys ta zvěř!""
Hory a doly zaplakaly,
kterak dvě ženy nakládaly
s pannou ubohou!

verš - Verš je pravidelný, každá sloka má pět veršů.
rým - Rým je koncový, sdružený, poslední verš se nerýmuje.
rytmus - sylabotónický

Básnické prostředky:
V knize jsou použity zdrobněliny (matičko), dialogy, personifikace (běží časy, běží), hyperboly (stokrát jsem tě prosila), zvukomalba, apostrofa (Maria, panno přemocná), anafora, epizeuxis (sviť, měsíčku, sviť).

Hodnocení:

Kniha se mi líbila, když se do ní člověk vžije, zanechá v něm hluboký dojem. Některé balady na mě působily děsivě, až mi běhal mráz po zádech, když jsem si to představila. Samovolně mi utkvěly v paměti sloky nebo jen verše některých básní. Naopak Polednici, kterou jsem se před časem musela učit nazpaměť, si už téměř nepamatuji. Zaujala mě i některá slova, která se v Erbenově době běžně používala, ale dnes už je nikde neuslyšíme, například "vari".
Moc se mi líbilo i filmové zpracování. Je dobře, že takový film vznikl, protože tímto způsobem se Kytice dostane do povědomí i lidem, kteří by ji nikdy nečetli.

Povinná četba - Král Lávra

18. ledna 2009 v 21:32 | Ape.in |  Reader's Book
Základní informace:

Název: Král Lávra
Autor: Karel Havlíček Borovský
Ilustrace: Josef Lada
Rok 1. vydání: 1870
Druh: Poezie
Bibliografické údaje: Borovský, K., H.: Král Lávra. Státní nakladatelství dětské knihy, Praha 1960

Informace o díle:

Tematický okruh básně:
Děj se odehrává v Irsku, autor používá shovívavý humor. Král Lávra má oslí uši, každý kdo je spatří, musí být popraven, vše končí šťastně.

Charakteristika oddílů sbírky:
Kniha obsahuje pouze skladbu Král Lávra, není členěna na oddíly. Báseň není rozdělena do zpěvů, každá sloka má sedm veršů.

Charakteristika žánru:
Satirický příběh na motivy irské pohádky, vysmívá se hlouposti korunovaných hlav.

Forma básně:
Ukázka:
Táhli hudci k bálu,
až pan Červíček
silným kvapem ztratil
z basy kolíček,
a když přišli k viklovskému brodu,
zpozoroval tu svou velkou škodu
na stoku dvou řek.
Tam u duté vrby,
s basou smutně stál:
"Půjdu-li ho hledat,
promeškáme bál!"
Uříz z vrby větev na kolíček,
co způsobí, o tom pan Červíček
nic se nenadál.

Způsobil tam s basou
králi čistou věc,
jak na bále pustil
po strunách smyčec,
tu řve basa, až všechno přehluší:
" Král Lávra má dlouhé oslí uši,
král je ušatec!"

verš - Každá sloka má sedm veršů.
rým - První a třetí verš se nerýmuje, spolu se rýmují druhý, čtvrtý a sedmý verš a pátý se rýmuje s šestým. Rýmové schéma - A B C B D D B
rytmus - sylabotónický

Básnické prostředky:
Autor používá typické pohádkové prostředky - ustálené obraty(devatery hory), kouzelné předměty(vrba), hrdina musí vykonat mimořádný čin, šťastný konec. Dále je použita ironie, přímá řeč, personifikace(tu řve basa).

Hodnocení:

Kniha se mi líbila, hezky se rýmuje a dobře se čte. Četla jsem ji opravdu s radostí, protože je to pohádka. Dlouho jsem si žádnou nepřečetla a trochu mi to chybělo. Člověk se u ní uvolní a odpoutá od okolního světa, a to je v dnešní uspěchané době někdy potřeba. V jádru je to vtipný příběh, ale musíte odhalit, co vám chtěl autor prostřednictvím knihy sdělit. Není to jen kniha pro děti, ale je určena také všem ostatním. Od Borovského jsem nikdy předtím nic nečetla a myslím si, že to není tak špatné. Mladí lidé často trpí předsudky a odsouvají obrozeneckou literaturu do pozadí na hromádku povinné četby, kterou si nikdy nepřečtou, protože to je pod jejich úroveň. Myslím si, že je to docela škoda a já sama jsem se mnohokrát přesvědčila o tom, že povinná četba není jen nudná zbytečnost do školy. Naopak některé knihy řadím mezi své oblíbené.

Povinná četba - Chrám Matky boží v Paříži

18. ledna 2009 v 21:29 | Ape.in |  Reader's Book
Základní informace:

Název: Chrám Matky boží v Paříži
Autor: Victor Hugo
Překladatel: Milena Tomášková
Druh: Próza
Rok vydání: 1964
Bibliografické údaje: Hugo V.,: Chrám Matky Boží v Paříži. Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1964

Informace o díle:

Místo a doba děje:
Příběh se odehrává v Paříži v 15. století, za vlády Ludvíka XI..

Dějová osnova:
V Paříži právě probíhaly slavnosti a hrálo se mystérium, které napsal Petr Gringoir. Se svou hrou neměl příliš velký úspěch a diváci navrhli, aby se volil král bláznů. Za nového krále bláznů byl zvolen Quasimodo - ošklivý, jednooký hrbáč, který svým vzhledem děsil celé své okolí. Když byl malý ujal se ho mnich Klaudius Frollo a vychoval ho. Frollo z něj udělal zvoníka v chrámu, ale když bylo chlapci patnáct let, největší zvon mu protrhl ušní bubínky a on ohluchl. Quasimodo oddaně sloužil Frollovi a byl to jediný člověk, kterému věřil.
Když se mnich Klaudius zamiloval na slavnosti do krásné cikánky Esmeraldy, Quasimodo mu večer pomohl dívku unést. Naštěstí se v té chvíli objevili vojáci, v čele s kapitánem Phoebem a Esmeraldu zachránili.Cikánka se do Phoeba okamžitě zamilovala a věřila, že on její city opětuje. Když se Esmeralda vrátila domů, nalezla tam Petra Gringoira, kterého chtěli tuláci zabít. Aby ho zachránila, symbolicky si ho vzala za muže.
Esmeralda byla tanečnice a měla kozu Džali, která uměla mnoho kousků. Dívka byla vychována cikány a tuláky. Jako malou ji cikáni unesli od její vlastní matky. Po matce jí zbyla jen dětská botička. Věděla, že když najde druhou botu, najde i svou matku.
Quasimodo byl za Esmeraldin únos odsouzen k bičování a potupnému stání na pranýři. Jediná Esmeralda se nad ním slitovala a přinesla mu vodu. Quasimodo se do ní proto zamiloval. Dívka ale milovala Phoeba, který to vytušil a i když měl snoubenku, pozval Esmeraldu na schůzku. O schůzce se dozvěděl Klaudius Frollo a zaplatil Phoebovi, aby je mohl pozorovat z vedlejšího pokoje. Neunesl ale myšlenku, že by Esmeraldu měl někdo jiný než on a před jejími zraky Phoeba bodl dýkou. Z vraždy byla obviněna Esmeralda a byla odsouzena k smrti. Quasimodo dívku unesl a ukryl ji v chrámu. Nosil jí jídlo, spal před jejími dveřmi a pomalu se s ní spřátelil.
Gringoir přesvědčil tuláky, aby společně zachránili Esmeraldu z chrámu a utekli s ní pryč. Vytvořili mohutné povstání a zaútočili na chrám. Quasimodo se statečně bránil, ale marně. Frollo s Gringoirem cikánku unesli. Mnich nabídl Esmeraldě, že ji zachrání když se stane jeho milenkou. Dívka si vybrala raději smrt a šílený Frollo ji odtáhl na náměstí Gréve, kde ji nechal hlídat kajícnicí. Frollo šel hledat vojáky, aby Esmeraldu udal. Zatím kajícnice podle botičky poznala, ze Esmeralda je její ztracené dcera. Ukryla Esmeraldu u sebe v kamenné kobce, ale vojáci ji objevili. Kajícnice dceru zuřivě bránila a prosila je, aby jí dceru znovu nebrali. Vojáci byli neoblomní a odhodili kajícnici na kámen. Ta se uhodila do hlavy a byla mrtvá. Esmeralda byla odvedena na šibenici a oběšena.
Z věže chrámu popravu sledovali také Quasimodo a Frollo. Když Quasimodo viděl, že se tomu Frollo směje, shodil ho z chrámového chrliče. O několik let později byla na pařížském pohřebišti objevena kostra hrbáče objímající jinou kostru. Quasimodo odešel zemřít za svou milovanou Esmeraldou.

Hlavní postavy:
Esmeralda - Mladá, krásná a upřímná cikánka. Byla donucena přiznat se k vraždě milovaného Phoeba, ačkoli tento zločin nespáchala, je odsouzena k smrti.

Mnich Klaudius Frollo - Vzdělaný avšak podlý a pokrytecký mnich, který se bláznivě zamiloval do Esmeraldy. Nechtěl připustit, že by patřila někomu jinému, proto ji udal a poslal na šibenici. Uk.: "Dobrá, tak tedy zemři!" procedil mezi zuby. "Nikdo tě nebude mít."

Quasimodo - Ošklivý a uzavřený, hluchý zvoník v chrámu. Byl ušlechtilý, velice miloval Esmeraldu. Když byl ještě dítě, ujal se ho Frollo a vychoval ho.

Kapitán Phoebus - Mladý voják, který svedl Esmeraldu. Byl nevěrný své snoubence, chtěl si užívat života.

Hlavní myšlenka díla:
Hlavní myšlenkou díla je ukázat všechny vrstvy obyvatelstva Paříže v pravém světle. Autor chce poukázat na to, že i cikánka nebo ošklivý hrbáč může mít lepší povahu než vysoce postavený kněz a nesmíme soudit člověka podle zevnějšku.

Umělecké a kompoziční prostředky:
Dílo je psáno paralelně, autor používá popis, kontrast (krása, ošklivost), přímou řeč, latinská slova (I nunc, anima anceps, et sit tibi Deus misericors!), přirovnání (Najednou ji však pevně sevřel do své náruče, přitiskl na svá hranatá prsa jako svůj majetek, jako svůj poklad, jako matka své dítě.)

Hodnocení:

Kniha se mi docela líbila a dobře se četla. Dokáže vtáhnout člověka do děje tak, že nevnímá nic než příběh. Postavy byly propracované a každá měla svou minulost. Trochu mi vadilo, že autor mezi děj vkládal velké množství popisu a přeskakoval z jedné dějové linie do jiné. Samotný příběh je velice působivý a v závěru i dojemný. Zejména se mi líbilo Esmeraldino shledání s matkou. Tuto kapitolu jsem četla s opravdovým zaujetím, s trochou napětí a se slzami v očích.
Uk.:
"Paní," zvolala, spínajíc ruce a klesajíc na kolena, rozcuchaná, zděšená, šílená hrůzou. "Paní, mějte slitování! Už přicházejí. Nic jsem vám neudělala! Chcete mě na vlastní oči vidět umírat tou strašnou smrtí? Jistě máte slitování! Je to příliš hrozné. Nechte mě utéci! Pusťte mě! Milost! Nechci takhle umřít!"
"Vrať mi mé dítě!" "Smilování, smilování"! "Vrať mi mé dítě!" "Pusťte mě, pro dobré nebe!" "Vrať mi mé dítě!"
A dívka po druhé klesla vyčerpána, zlomena, s očima skelnýma, jako by se dívala z hrobu. "Běda," zakoktala, "vy hledáte své dítě, já hledám své rodiče."
"Vrať mi mou malou Anežku," pokračovala Gudula. "Nevíš, kde je? Tak tedy umři! Něco ti povím. Byla jsem nevěstkou, měla jsem dítě a to dítě mi vzali. Cikáni. Tak vidíš, že musíš zemřít! A až přijde tvá cikánská matka a bude tě chtít, řeknu jí: Matko, pohleď na tu šibenici! Nebo mi raději vrať mé dítě! Víš, kde je má holčička? Počkej, něco ti ukážu! Tohle je její botička, všechno, co mi po ní zbylo. Nevíš, kde je druhá? Jestli to víš, řekni mi to a já ji půjdu na kolenou hledat třebas na druhý konec světa."
A při těch slovech natáhla svou druhou ruku z okénka a ukázala cikánce vyšívanou botičku. Bylo už dosti světlo, takže mohla rozeznat její tvar i barvy.
"Ukažte mi tu botičku!" řekla cikánka a celá se zachvěla. "Bože, Bože!"
Zároveň prudce otevřela volnou rukou malý váček, zdobený skleněnými korálky, který nosila na krku.
"Jen si prohrabávej svůj ďábelský amulet!" bručela Gudula. Najednou zmlkla, zachvěla se na celém těle a zvolala hlasem, který vycházel z nejhlubšího nitra: "Má dcero!"

Povinná četba - Romeo a Julie

18. ledna 2009 v 21:21 | Ape.in |  Reader's Book
Základní informace:

Název: Romeo a Julie
Autor: William Shakespeare
Rok 1. vydání: 1595
Překladatel: E. A. Saudek
Druh: Drama
Bibliografické údaje: Shakespeare, W.: Romeo a Julie. Atlantis, Brno 1992

Informace o díle:

Místo a doba děje:
Děj se odehrává v italské Veroně a Mantově v 16. století.

Námět:
Námětem knihy se stal antický příběh Pyramos a Thisbé.

Dějová osnova:
V italském městě Verona žije rod Kapuletů a Monteků, které se odnepaměti nenávidí. Mladý Romeo Montek je bezhlavě zamilovaný do dívky Rosaliny. Myslí na ni kudy chodí. Starý Kapulet pořádá každoroční ples a seznam pozvaných hostů dá svému sluhovi. Sluha musí sehnat Kapuletovi přátele, ale neumí číst. Náhodou potká Romea z Benvoliem a požádá ho o pomoc. Když Romeo zjistí, že mezi pozvanými je i Rosalina, nenechá si ujít příležitost setkat se s ní.
V Kapuletově domě se všichni chystají na ples. Juliiny rodiče si přejí, aby se provdala za hraběte Parise, kterého však Julie nemiluje. Na plese se Julie seznámí s Romeem a zamilují se do sebe. Téhož večera se Romeo setká s Julií v zahradě a vyzná jí lásku. Domluví si spolu nazítří tajnou svatbu. Ráno vyšle Julie svou chůvu k Romeovi. Ten jí vzkáže, že se setkají odpoledne v cele bratra Vavřince, který je oddá. Cestou z kostela se Romeo připlete k rvačce mezi Merkuciem, Benvoliem a Tybaltem. Tybalt zabije Merkucia a Romeo musí pomstít krev přítele. Utká se s Tybaltem a zasadí mu poslední ránu. Za tento čin je odsouzen do vyhnanství. Julie je nešťastná, že ho ztratila. Chůva jí slíbí, že Romea najde a
domluví s ním schůzku na rozloučenou. Romeo se v noci setká s Julií a zůstane až do rána, potom uteče do Mantovy. Ráno rodiče oznámí Julii, že se provdá za Parise. Julie je nešťastná a utíká pro radu k bratru Vavřinci. Dostane uspávací lék, po kterém bude vypadat jako mrtvá. Julie ho doma vypije a všichni si myslí, že zemřela. Uloží ji do hrobky a truchlí. Mezi tím se Romeo dozví o Juliině smrti, ale netuší, že je to lest. Koupí si jed a pospíchá do Verony. V Kapuletově hrobce přistihne Parise. Utkají se spolu v boji a Paris padne. Zoufalý Romeo vypije jed a záhy umírá. V zápětí se Julie probouzí a vidí mrtvého Romea. Naposledy ho políbí, uchopí jeho dýku a probodne se. Padne na Romeovu mrtvolu a zemře. Do hrobky přispěchají Kapulet i Montek a nad těly svých mrtvých dětí uzavřou mír.

Hlavní postavy:
Romeo - Patnáctiletý chlapec, pocházel z rodu Monteků. Nedokázal odolat ženské kráse. Bezhlavě zamilovaný do Julie se na konci příběhu otráví jedem.

Julie - Čtrnáctiletá dívka, pocházela z rodu Kapuletů. Za pomoci své chůvy se tajně provdá za Romea. Stejně jako on se na konci zabije.

Chůva - Obětavá stará paní, která vychovávala Julii a starala se o ni, když byla malá. Měla ji ráda jako svou dceru a byla ochotná pro ni udělat cokoliv.

Tybalt - Juliin bratranec, nenáviděl Monteky.V potyčce zabije Romeova nejlepšího přítele.To se mu nakonec vymstí, protože Romeo tento čin nehodlá omlouvat.

Benvolio- Romeův bratranec, plně podporoval Romeova rozhodnutí, stal se vedle Merkucia jeho přítelem a rádcem.

Merkucio - Romeův přítel, vyvolával rvačky mezi oběma rody. Při jedné z nich přišel o život.

Mnich Vavřinec - Moudrý, starý, vypočítavý muž, který pomáhal Romeovi a Julii.

Hlavní myšlenka díla:
Hlavní myšlenkou díla je představit starý antický příběh v novém zpracování širokému okruhu diváků, na prknech, která znamenají svět.

Umělecké a kompoziční prostředky:
Děj se odehrává chronologicky během tří dnů. Příběh je psán formou dialogů, někdy i veršovaných. Autor používá oxymóron.
Uk.: Ó hadí srdce v kvítí ukryté!
Kdy jaký drak žil v doupěti tak sličném?
Líbezný vrahu! Ďáble andělský!
Krkavčí holoubku! Zvlčilé jehně!
Z podstaty hnusné božská podobo!
Opaku všeho čím se právem jevíš!
Proklatý světče! Úctyhodný lotře!

Hodnocení:

Kniha se mi velice líbila, byla zajímavá a dobře se četla. Je to první divadelní hra, kterou jsem četla a pro mě nová zkušenost. Myslím si, že Juliina tajná svatba byla spíše protest proti rodičům. Julie nemohla Romea opravdu milovat, protože jeden den ho poznala, druhý den se za něj provdala a třetí den kvůli němu zemřela. Když pominu drobné nedostatky v obsahu, byla tato kniha opravdu krásná a dojemná. Líbil se mi zejména tragický závěr.
Uk:
Julie

Já odtud neodejdu. Jdi si sám.

Co to máš v ruce, lásko? Cos to pil?
Tak tedy jedem ses mi zahubil?
Lakomče! Všechno vypils? Ani krůpěj
nenechals mně? Budu tě líbat na rty.
Snad na nich ještě trochu jedu lpí
a dá mi zemřít na léčivý doušek. (políbí ho)

Tvé rty jsou ještě teplé.
...
Hluk? Tedy zkrátka. - Vítej, drahá dýko! (chopí se Romeovy dýky)
Zde je tvá pochva! (probodne se) Zde si rezavěj!
...

Vévoda

Už s chmurným mírem vchází chmurný den

a samo slunce těžkou hlavu skrývá.
Jen zprostit toho, kdo je nevinen,
a trestat provinilé ještě zbývá.
Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova.