When love and death embrace ...

17. dubna 2009 v 19:48 | Ape.in |  Others
Láska je kurva.
Tenhle příběh jsem poprvé četla asi před 2 rokama a hrozně mě šokoval. Nedávno jsem si na něj vzpomněla a šokoval mě znovu. Tak nějak nutí člověka, aby nad ním přemýšlel. Nejhorší na věci je, že se to celé stalo.
Jak? Proč? Kde se v lidech pořád bere ta potřeba zabíjet a ubližovat? Jak může být někdo schopný zabít člověka, kterého miluje?
Dost otázek na zamyšlení. Tenhle příběh vás dostane.


"Protože Kamilku nadevše miluji, rozhodl jsem se (už v dávné době), že se jí pokusím pomoci. A já, jakožto rozený vědec nemohu začít s léčením nijak jinak, než dlouhodobým zkoumáním, sledováním všech příznaků a díky častému a pečlivému zaznamenávání je i patřičně zdokumentovat." Jakub, 13 května 2004

Na co si to hraješ, blbečku!" zuří, ona snad zuří a co sakra já? Jako debil se jí člověk snaží chránit a ona si tady "jen" flirtuje s nějakým blbečkem. Ne, nesmím se rozčílit. Musím být v klidu! Zvládnou to!
"Kamilo, jsi kráva!" Otočil jsem se a odešel. Hrdě, ale krev se mi pěnila v žilách. Proč mi to nevychází. Pozval jsem ji, sehnal lístky a ona... Moc mi ubližuje, moc mi ubližuje, už jenom tím, že ji vidím.
Sedl jsem si k baru a lupnul do sebe panáka. Najednou jsem byl zase sám. Chtěl jsem jít na ples s Kamčou a v romantických představách jsem ji měl zase v náručí. Chci, aby byla moje, jen moje.
"Tak co chlape! Proč sedíš tak sám?" Plácl jsem Štencla po rameni. Lekl se, ale pak se zase zadíval ven.
Sněžilo. Stříbrné vločky poletovaly vzduchem. Sedl jsem si naproti a myslel jsem na Kamču. Žárlím. Vím to, že žárlím a přitom k ní patřím. Vím to!

"Uděláme to dneska v noci! Jakube, dneska je fotřík pryč." Cítil jsem jeho pohled. Vykouzlil jsem jemně ironický úsměv, včera ho Vojta s Davidem poslali do prdele a on pokračuje.
"Jasně, půjdem z plesu a někoho stáhneme!" Je to debil. Zakomplexovanej debil. On se tím snad vzrušuje. Na Silvestra jsem ho trošku zbláznil do plánů, který spřádáme s klukama z Prahy a on se chytil. Fakt chytil!
"Podívej, půjdeme do Kornoutu a vezmeme nějakou holku k nám a tam máme klid. Provedeme to podle plánu."
"Petře, včera se plán rozpadl. Kluci ti to jasně řekli. O mě nejde, ale bez nich to nemá smysl. Mně je vcelku jedno, jestli to bude dítě, nebo dospělej."

Podle ředitele výchovného ústavu v Boleticích Jaroslava Žejdla, který se stará o mladistvé zločince, sehrálo v případu velkou roli, že se mladíci pohybovali právě ve tříčlenné partě. "To je ta úloha malé sociální skupiny, která spolu každý den komunikuje. Ty party obvykle přijímají zákony toho společenství. Jakákoli ideologie, když se vezme do té patologie, tak z toho může vzniknout naučený deviant. Do toho se přidá ještě sociální prostředí," řekl iDNES.
Tím, že se mladíci pohybovali jen v uzavřené společnosti, jim v jejich činu podle Žejdla nemohlo zabránit ani jejich okolí. "Jakmile ta parta začne pracovat na principu sektářství, tak se s tou ideologií identifikují. Když je to větší skupina lidí, tak se to tam tolik nevyhrotí. Ale tříčlenná parta je učebnicový příklad," dodal šéf ústavu.

"Právě, že jde. Malý dítě není blbost, ale dneska máme šanci stáhnout nějakou holku bez problémů. A když to uděláme dobře, tak na nás nepadne ani podezření. Vezmeme Tondu, půjdeme do Kornoutu na diskotéku. Opijeme tam nějakou roštěnku pár panákama a doma se rozhodneme, co s ní."
Pořád jsem se blbě usmíval. Tonda se v klidu přidal a já přece nesměl ztratit ksicht. Naše absurdní bratrstvo se vydalo ke Štenclům.
Cestou jsem jen jakoby z dálky vnímal, že náš plán vraždy se stává skutečností. Petr se ještě pokusil sbalit Lucku a pozvat ji k němu. Dala mu košem. Režňák byl lehce prdlej a pořád se pitomě usmíval. Vždycky se přidal a držel partu!

Láska je stýskání
Proradná, krutá je,
Tak všichni milenci
Táhněte do háje.
Láska je ten největší cit,
Ale snadno se obrátí
proti tobě.
Láska je pro mne všední cit,
Ale žít se bez ní nedá.
Okouzlení, oslepení, pokoření.
Tak to je láska.
Kamila, srpen 2001

Petr teatrálně povstal a nabídl nám vodku z flašky. Upíjeli jsme z lahve a zapíjeli to lahváčem. Usmívali jsme se a plácali rukama o sebe jako puberťáci. "Kubo, zavoláš Kamče a vytáhneš jí do Kornoutu a pak ji vezmeme sem."
"No, já jsem se s ní chytnul, ale zkusím to. Jenže, co když nepůjde?" Byla to blbost. Kamča odešla z plesu před hodinou. Je možný, že už spí, stejně jako je možný, že je v Kornoutu s někým jiným. Bolelo mne to pomyšlení, že ji objímá někdo jiný. Bál jsem se té pravdy, že by mohla někomu patřit, že by někoho jiného objímala, že by se s někým líbala.

Sakra, pořád to bolí. Pořád mě bolí, že tu není se mnou. Já k ní přece patřím, je to moje hvězdná průvodkyně.
Už před lety jsme si slíbili, že když jeden z nás bude umírat, tak druhý umře s ním. Říkával jsem jí, že bez ní nemám smysl, že ona jediná je schopná mě zvedat z prachu.

"Hele, když Kamča nepůjde, tak někoho sbalíme na diskárně, to je jasný a pak pojedeme podle původního plánu. Ale nezapomeňte. Já vám píchnu ji dostat sem a pak to není moje věc." Tonda se nezapřel. Chtěl být u toho, ale jen jako "převozník".
"Jasně, já ji pak zabiju. Už dlouho nad tím přemýšlím. Vím jak, vím proč, dokážu to rychle a bezbolestně. Pak ji připravím a další je na Jakubovi."
"Stejně by mě zajímalo, jak ji chceš připravit, Petře?" Netušil jsem, jak to chce provést, ale mrazilo mne na zátylku.

Psychologa Jeronýma Klimeše, který případ zná a četl i odborné posudky, nejvíce překvapilo, že si trojice nakonec za svou oběť vybrala Kamilu, kterou všichni znali.

"Nejdříve chtěli zabít neznámého člověka a nikdo to nebral vůbec vážně. Pořád o tom jen fantazírovali a bavili se. Byla to prostě klasická klukovská krávovina, ale rozhodně to nemělo charakter úkladné vraždy. Oni to pak ale všechno provedli na své kamarádce. To bylo vyloženě dětské chování. Děti, když si hrají na šibenici, tak vždy pověsí kamaráda. Toto byl ukázkový případ."

"To nech na mě, borče, jdeme. Tondo, vzal jsi doma tu paličku?"
Tonda přikývl a Petr zamknul dveře. Pořád sněžilo. Chladný vzduch se mi opřel do tváře a já cítil strach, smutek i vzrušení.

Na sněhovém polštáři jsem viděl naše stopy. Absurdní, ano, absurdní je to, k čemu se chystáme. Mám vytáhnout Kamču do Kornoutu a pak ji zabijeme. To je přece blbost. Já s ní chodil, Štencl taky, Režňák ji znal. Je to přece blbost. Naprosto infantilní a nereálný bylo vůbec na to myslet a ještě k tomu to plánovat.

"Byla to kombinace situačních proměnných a této hlouposti, že připravují vraždu a žádná morálka ani výchova jim v tom nezabránila. Byli to kluci, kteří o tom dva roky kecali a když pak byli opilí, tak se jim to najednou rozjelo a oni nebyli schopní to zastavit," dodal Klimeš.

Proč jsem to nezastavil? Nevím, ani nevím, já prostě jen nevěřil, že se něco stane.

U garáží nás Petr zastavil. Viděl jsem jak zbledl. Srab! Pořád se usmíval, ale teď mi to připadalo jako podivný škleb. "Tondo, půjdeš s Jakubem a klidně improvizujte. Kamča musí jít s náma, jasný."
Už jsem věděl, že se něco stane. Prošel jsem s Tondou cestičkou mezi křovisky a stál u Kamči před domem. Sněhové vločky mě pálily do tváří a já za okny viděl malé světýlko. Kolikrát jsem takhle čekával na Kamču, kolikrát jsem se takhle v noci omlouval za svou hysterii. Láska, moje bílá, něžná. Prstem jsem našel v mobilu její číslo a stiskl zelené tlačítko.

"Během letošního roku jsme se totiž doopravdy vídali každý den, krom asi tří výjimek. Za tu dobu se sice náš vztah logaritmicky prohluboval, Kamilčin zájem o sex, vášeň, či dokonce něhu však bohužel ochaboval. Možná se není čemu divit, je to přeci jen dlouhá doba... To ji však nezprošťuje zodpovědnosti za všechna bezpráví a křivdy spáchané na mé vroucně milující osobě!!!" Jakub

Kamilčin mobil vyzváněl. Připadalo mi, že snad celý svět musí slyšet ten vyzváněcí tón.
Tonda se schoval za garáž a pod kabátem svíral paličku. Vypadal jak gangster ze špatného filmu.
Prstem jsem shazoval sníh z branky. Doufal jsem, že Kamča telefon zvedne. Moc jsem ji chtěl slyšet. Moc jsem se chtěl omluvit. Zoufale jsem se chtěl ponížit jako tisíckrát před tím.
Zároveň jsem se i bál. Co když Kamča ten telefon zvedne. Hlava se mi bouřila. Řítil jsem se prostorem a jediný pevný bod byla branka, u které jsem stál, a světlo za oknem, které se lehce mihotalo.
"Ano Kubíku…" Její hlas, sladký, něžný hlas. Miluji ji a nenávidím. Odi et amo.
"Kamčo, víš já se ti moc chci omluvit. Udělat si s tebou hezký večer. Víš, já chtěl, aby ten dnešek byl jiný. Zase jsem to nevydržel. Odpusť mi to, lásko."
Zadrhával jsem se strachem. Moc jsem si přál, aby mi odpustila. Aby vyšla ven v těch plesových šatech a šla se mnou do Kornoutu. Chtěl jsem si ji schovat v náručí a bláznivě líbat na krk. Moc jsem si přál, aby se bránila mým polibkům. Moc jsem ji chtěl chránit před celým světem. Já jediný rozbitý rytíř na světě.
"Kubíku, je pozdě. Moc mě bolí hlavička, víš. Půjdu si hajnout, ale zítra si promluvíme, ano?" Sakra, od tý doby, co jsem jí dal deník, co jsem pro ní psal, mě provokovala s hlavičkou. Věděla, jak mě to pokaždé rozzuří. Tou bolestí hlavy mi unikala, vyhýbala se mi a trestala mě. ´Klid, Kubo, klid!´říkal jsem a poslouchal ticho. Mrazivé, výhružné ticho.
"Kamí, pojď prosím. Já vím, že jsem debil, ale mám tě rád a moc se ti chci omluvit. Víš, jak telefony lžou. Prosím, pojď ven." Lampy u cesty vrhaly žlutavý nádech na bílý sníh. Čerstvá peřina se blýskala tisíci jiskřičkami čerstvých vloček.
"Dobře Kubíku, půjdu jen na chvilku k brance, ano?" Chlácholila mne tím hlasem jako malé dítě. "Pojď, Kamí, moc tě potřebuji."

Zavěsila. Kývl jsem na Tondu, že je to v pohodě. Špičkou boty jsem maloval do sněhu ornamenty a čekal. Už ani nevím, co mi běželo hlavou. Cítil jsem podivný klid.
Tiše se otevřely dveře a Kamča vyběhla ven. Usmál jsem se na ní a ona se usmívala na mne. Láska, bože, jak láska umí bolet!

Tak už zase sama.
Praha byla krásná.
Dušan je ale jedním slovem
"policajt"
Tak začneme vše od znovu.
Třeba ten příští
Je ten pravý,
Jediný.
Ale co si to zase
namlouvám.

Kamila, 20. listopadu 2001

Potichu zavřela branku a stála přede mnou. Vztáhla ruku, aby mne pohladila. Ten její pohyb se mi zařezával do srdce. Byla jediná, která dokázala zklidnit mou rozbolavělou duši. Bolest i štěstí, to je láska. Přivřel jsem oči a po víčkách sklouzla slza.

"Kamí, promiň…" Ruka se jí zastavila ve vzduchu. Stála tam jako socha a dívala se na Tondu. Ten stál stejně nehybně. Asi si myslel, že ho nevidí. Najednou jsem udělal krok ke Kamče. Možná jsem ji chtěl obejmout, jenže Tonda sáhl pod kabát a světlo lampy ozářilo paličku v jeho ruce.
Místo objetí jsem jí přiložil levou ruku na ústa a pravou na zátylek.
Pomalu, jako ve zpomaleném filmu jsem ji strhl na zem. Stín lampy jí tančil po obličeji. Byl to moment, než její obličej schoval stín garáže, u které jsem stál. Jen plamínek v jejích očích zářil do noci.

Podle psychologa Jeronýma Klimeše, který případ zná a četl i odborné posudky, by Procházka bez Režnáka a Štencla vraždu vůbec nespáchal.

"Nebýt jich, tak se do toho podle mě Procházka vůbec nepouští. Ten si žil s Kamilou svým životem. Měli svůj styl scházení a rozcházení, měli pořád nějaké hádky. Vrcholem jeho fantazií byl sex na záchodcích v pizzerii, to byla jeho vášeň. Ale tyto nekrofilní sadistické představy, které u něj byly později zjištěny, byly spíš výsledkem až té vraždy."

Dívala se na mne a Tonda mlátil paličkou jako šílený. Osm, deset, dvacet ran, nevím přesně. Byl jako šílený. Najednou přestal a já cítil na ruce lepkavou hmotu. Věděl jsem, že to je krev. Jenže Kamča se na mne pořád dívala a já ji pořád pevně držel ústa, aby nekřičela. Zbytečně, už nemohla mluvit.

Plamínky pořád v jejích očích zářily. Temně a vyčítavě. Cítil jsem, jak se těžce nadechuji. Slzy mi mimoděk stékaly po tváři. Klečící nad Kamilkou jsem zvrátil hlavu dozadu a pozoroval šedé nebe, ze kterého padaly bílé vločky.

Nevím, jak dlouho jsem klečel nad Kamčou. Vím jen, že se Tonda zvedl s paličkou v ruce. Z gumové hlavice kapala krev. Stál tam a vytřeštěně mě pozoroval. Zvedl jsem se a Tonda chytil Kamču za ruce, já za nohy a táhli jsme ji přes zasněžený trávník dozadu ke garážím.
Mlčel jsem a Tonda uhýbal před pohledem na krvácející Kamilku. Její hlava se bezvládně houpala a vlasy nechávaly na sněhu tmavou stopu. Byla to krev. Měl jsem strach z toho, že to je krev.
Do prdele, já ji zabil, běželo mi hlavou. Nesli jsme ji až do mezery mezi garážemi.

"… asi nikoho nepřekvapí, že v září roku 2004 Kamilka nastoupila do prvního ročníku na střední školu, kam jinam, než právě do Prahy. Aby toho nebylo málo, přestěhoval jsem se na její intr, abychom se mohli vidět každý den ráno odpoledne i večer… "Jakub

Petr skákal kolem jako šílený. "Kurva průser, je mrtvá. Do prdele, co budeme dělat."
"Třeba není mrtvá." Prohlásil Tonda nepřítomným hlasem. Petr si klekl ke Kamče a přiložil jí dva prsty na krční tepnu. Čas se zastavil. "Žije, do prdele, ona žije. Probere se a jsme nahraný."
"Musíme jí zabít, fakt musíme, přece nepůjdeme sedět." Nevím, kde Tonda bral sílu mluvit a ještě myslet na vězení. "Debile, to jí chceš umlátit paličkou? To už se ti jednou nepovedlo." Štencl zuřil.
Nikoho z nás už ani nenapadlo Kamče pomáhat. Zachránit ji. Všichni jsme přemýšleli nad tím, jak ji zabít. Jak se jí zbavit. Bylo to zvláštní. Stačilo jen, aby jeden z nás něco řekl a mohlo to být jinak. Připadalo mi, že máme strach ji oživit. Zbývala jen druhá varianta - zabít.
"Petře a co když jí prošlápneme hrudník. Zabije jí to?" Petr se zamyslel. Ohmatával jí hrudník a pak se na nás podíval. "Mno, když se to udělá tak, aby hrudní kost probodla srdce, tak jo." Pravou rukou si hladil bradu.
Minuta ticha. Stál jsem tam jako ve snu, neschopen pohybu.

Tonda mlčel a koukal na Petra, který klečel u Kamči. Asi nikdo z nás nechápal, co se děje. Petr se najednou zvedl a Tonda zkusil pomalým pohybem kop na hrudník. Pak se podíval na nebe a kopl silněji. Jenže noha jakoby nechtěla a cestou ke Kamčinýmu hrudníku ztratila sílu. Úder jen temně zaduněl.
Tonda najednou sáhl do kapsy a vytáhl nůž. Klekl si nad Kamču a začal šavlovat nožem ve vzduchu. Štencl stál nad ním jako v mrákotách.
´Kurva, to snad není možný.´ Podivný obraz mi běžel hlavou zpomaleně. Nevím, jak dlouho trvala ta chvíle, ale najednou jsem odstrčil Tondu. Spadl na zem a já mu vytrhl nůž z ruky.
"Debilové, prokopávat hrudník." Zařval jsem přidušeně. Hlavu jsem měl jako v horečce. Připadal jsem si jako na horské dráze. Ztrácel jsem vědomí a hledal nějaký pevný bod, kterého bych se mohl chytit.
Klekl jsem si nad Kamču. Vnímal jsem její teplo a pozoroval obloučky jejích ňader. Bože, kolikrát jsem je na sobě cítil. Kolikrát jsem si přál se jich dotýkat. Kolikrát jsem mohl to nádherné tělo sevřít.

"Dnešek byl dalším v řadě smutných dnů, kdy jsem Kamilku neviděl. Po dvanácti hodinách v práci jsem už totiž nenašel sílu za Kamilkou jít. No, sílu bych možná měl, ale do telefonu mi bylo řečeno, že mám být raději doma a odpočinout si."Jakub, 15. července 2004

Nůž mě pálil v ruce a její oči mě spalovaly tím plamínkem, který ještě zářil do noci.
´Kdo jiný než její smutný, rozbitý a utrápený rytíř musí být tím vyvoleným. Kdo jiný, viď Kamilko. Neunesu tvoje trápení, lásko, nenechám do tebe kopat. Nenechám tě umírat pomalu. Vysvobodím tě z bolesti, lásko.´
Vím, že jsem zavřel oči a bodal do hrudníku jako šílený. Opravdu jsem nechtěl, aby do ní Režňák kopal, nechtěl jsem, aby na ní Štencl sahal. Bodal jsem a cítil u každého úderu odpor jejího těla. Otevřel jsem oči, nůž jen tak mimoděk opsal křivku vzduchem a ostří přeťalo krční tepnu.

"Podle mého názoru se u Procházky projevily patologické prvky až po samotné vraždě. I u relativně normálního člověka po takto mimořádné události vypadá všechno patologicky. Ty sadomasochistické fantazie podle mě vznikly u Procházky až po tom činu," dodal psycholog Klimeš.

Dýchal jsem jak šílený. Srdce bušilo a ti dva stáli nade mnou. Tiše stáli a pozorovali mne. Sklonil jsem hlavu a zavzlykal.

Čas se zastavil a plamínky v jejích očích ztrácely svou sílu. Měl jsem pocit, že zhasínají a ztrácejí se. Loučí se se mnou...
Dívala se na mne a já cítil, že stejně jako já nechápe, co se stalo.

autor: Radek Hromuško
zdroj: idnes.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pája (za Igelitky) Pája (za Igelitky) | Web | 23. června 2009 v 16:49 | Reagovat

Ty jo, tohle je teda drsné!!! 8-O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama