Květen 2009

I slepice mají narozeniny

27. května 2009 v 19:47 | Ape.in |  Writings
Moje kočka bude mít zítra narozeniny. Už je jí 5 a já si při tý příležitosti uvědomuju, že je rok co rok slavím. A ne jen její. Slavím narozeniny všech svých zvířat, slavím s nimi Vánoce a slavila bych i jejich svátek, kdyby bylo jejich jméno v kalendáři. Aby jim to nebylo líto, slavím den, kdy jsem si je přinesla domů. Když se nad tím zamyslím, zní to docela dost bláznivě, protože sama svoje narozeniny ráda nemám.
V téhle souvislosti mě napadlo něco ještě mnohem šílenějšího. Představte si, že jste důchodce. Je vám něco mezi 70-80. V tomhle věku už máte tak trochu nárok na senilitu. Žijete sami někde na vesnici, děti se o vás dávno přestaly zajímat, protože mají svojí rodinu a vypořádávají se s tím, že jejich děti se o ně taky přestávají zajímat. Takže jste zůstali sami. Společnost vám dělá stará kočka vidící už jen na jedno oko nebo starý pes, který se kvůli artróze nemůže skoro hnout, popřípadě oba. A jako správný vesnický důchodce chováte slepice. To vám samozřejmě přináší mnoho výhod. Slepice jsou nenáročné, ráno a večer je nakrmíte, můžete jim dát zbytky, které nechce pes ani kočka, a oni se vám za to odvděčí vejci. A protože jako správný důchodce víte, kolik dnes stojí v krámě vajíčka, tak na svoje slepice nedáte dopustit.
Přijde den, kdy má část vašich slepic narozeniny. Den, kdy se vaše milované slepičky vylíhly! Vzpomenete si, že už od mládí slavíte narozeniny psa i kočky a uděláte slípkám jejich den. Připravíte jim lepší zrní, než obvykle a necháte je dýl napást. Možná vyndáte ze spížky láhev vína a při té skvělé příležitosti ji otevřete. Vždyť narozeniny vašich slepic jsou jen jednou do roka. (I když záleží kolik jich máte a z kolika jsou líhní.) Popřejete slepicím hodně zdraví do dalších let a budete doufat, že i když jsou zase o rok starší, budou snášet stejně dobře jako doposud.
Přemýšlím, jestli takhle jednou dopadnu. Zajímalo by mě, jestli někde na světě opravdu existuje důchodce slavící narozeniny svých slepic, kachen nebo králíků. Možná jo, ale možná je to jen jedna z mých bujných představ.

Antsy Pants - nezáleží na tom, jestli zpíváte dobře, ale na tom, jestli vás to baví

17. května 2009 v 0:31 | Ape.in |  Songbook
Včera jsem úplnou náhodou narazila na jednu písničku. Samozřejmě mě zaujala názvem Vampire, a tak jsem si jí musela poslechnout. Melodie je úžasně chytlavá, text strašně stupidní a zazpívaná je naprosto falešně. I přesto se mi líbí.
Připomíná mi to večer u táboráku nebo prostě jenom partu lidí, kteří se dobře baví a zpívají si, a je jim úplně jedno, že to nezní právě jako nejnovější hit z rádia. Každý chce být slyšet, každý si zpívá podle sebe a výsledkem je falešný mišmaš. Důležité ale je, že si to ty lidi užijou, že se u toho dobře baví a ne to, jak to zní ostatním. Zpěv zlepšuje náladu a naučíte se tím líp dýchat. Zpívejte si, je jedno, jestli vám připadá, že zpívat neumíte. Je úplně jedno, co si o vašem zpívání myslí ostatní. Vždycky se najde někdo, komu se to bude líbit, i když to bude opravdu strašné. Tak jako mě se líbí Antsy Pants. Nejde přece o zvuk, ale o prožitek. A dobrá písnička zůstane dobrou písničkou, ať už jí zpívá profesionál nebo obyčejný člověk, na jevišti nebo ve sprše. Navíc ta písnička nemusí být ani dobrá, stačí, že se vám líbí :-)









Chemie a já

7. května 2009 v 17:00 | Ape.in |  Chemical Sheets
Chemie je nedílnou součástí mého života. A můj další osud s ní bude pravděpodobně úzce spjat. Povím vám příběh, bude nudný a bude o mně. Jak jinak. Ale bude taky trochu o chemii. Chtěla bych vám totiž přiblížit můj vztah k tomuto vědnímu oboru.
Poprvé jsem se s chemií setkala na základce v 8. třídě asi jako každý. Tenkrát mě ani ve snu nenapadlo, že to bude v mém životě nějak významné. Neučila jsem se špatně, takže mi šla i chemie. Občas se dokonce stávalo, že jsem při písemce psala obě varianty - jednu svou a jednu spolusedícímu spolužákovi. Už v prváku na gymplu jsem věděla, že z chemie budu maturovat. Nebylo to proto, že bych jí nějak moc milovala, ale chtěla jsem jít na veterinu nebo na medicínu. Postupně mě to začalo bavit, ale pořád jsem měla nejradši biologii. Ve třeťáku už byla chemie můj oblíbený předmět, chodila jsem na seminář, povinně jsem absolvovala olympiádu a i když jsem většině věcí moc nerozumněla, bavilo mě to. Samozřejmě jsem se musela tvářit jakože všemu rozumim a všechno umim, ale ruku na srdce prostě to tak nebylo, ale aspoň jsem se snažila.
Přišel čtvrťák, kdy jsem si musela podat přihlášky na vysoké školy, a tehdy nastal ten zlomový okamžik. Byla to chvíle, kdy jsem se rozhodla podat si přihlášku na VŠCHT. Byla to pro mě taková záchrana, vlastně jsem tam jít nechtěla, pořád jsem toužila léčit a uzdravovat, ale brali bez přijímaček, takže volba byla jasná. Zlomový okamžik číslo dvě nastal, když mě na žádnou pražskou medicínu nepřijali, už zbývala poslední přihláška právě na VŠCHT. V tu chvíli to byla sázka do loterie, protože kdyby mě nevzali ani tam, měla bych smůlu. Naštěstí to vyšlo, ale stejně jsem z toho nebyla nijak extrémně nadšená. Samá chemie, skoro žádná biologie, kterou jsem tak milovala a kterou jsem chtěla studovat nejvíc.
V září jsem se oficiálně stala studentkou Vysoké školy chemicko-technologické v Praze, začala jsem zjišťovat, že chemie je úžasná věda a k mému velkému překvapení, že mě biologie už tak neláká a nepřijde mi už tak zajímavá. Jedinou přednášku z biologie, kterou jsme měli, jsem pravidelně vynechávala, zato chemii jsem si nemohla nechat ujít. Konečně jsem začala objevovat souvislosti tam, kde původně nebyly. Jako kdyby chemie byla jedna velká záhada a já mám tu možnost proniknout do jejích tajů. Chemie mě buď fascinuje nebo otravuje, to když se musim učit stránky rovnic a mechanismy reakcí. Taky jsem konečně pořádně zjistila, že všechno se musí pochopit a nestačí se nabiflovat učebnici.
Teď jsem pyšná na to, jakou školu studuju, nechápu, jak jsem mohla chtít jít na medicínu a asi bych už neměnila (i když každý má své slabé chvilky, kdy si říká proč jsem nešel tam a tam).
Takže sečteno podtrženo chemie pro mě v tuto chvíli znamená hodně. Je to něco, co mě bude živit, něco, co mě baví a zajímá a jsem ráda, že mě osud zavál až sem. Život je jedna velká náhoda a občas skončíte někde, kde byste to ani ve snu nečekali.

Bohatství X vzdělání

3. května 2009 v 16:27 | Ape.in |  Writings
"Lidé se starají tisíckrát více o to, aby získali bohatství, než aby vzdělali svůj rozum a své srdce, ačkoliv je pro lidské štěstí nepochybně důležitější, co člověk je, než co člověk má."
Schopenhauer